Vlastně to spustil papá Darwin, už je tomu drahně let. Pokud se nemýlím, jeho původní práce vyšla r. 1859, což už je nějaký pátek. Brilantní práce vytříbeného intelektu perfektního pozorovatele. Ostatně, moderní evoluční biologie na ní spočívá dodnes. Na tom by nebylo nic divného, kdyby….
kdyby najednou jeden jediný druh tuto teorii nepočal likvidovat. Nebo do ní přinesl nový a nečekaný rozměr? Rozhodně tu nechci povídat o primitivismu a specializaci, ekologických nikách a tak. Natož porovnávat různé zobáky pěvců mnoha kontinentů, ostrovů etc. Spíše se zamyslet nad onou druhovou výjimkou. A o který druh že jde? Přece o ten můj, Váš, tetičku i souseda. O humanoida Homo s. sapiens. U toho se to někde nějak zadrhlo. Udělejte si pohodlí, nalijte si něco dobrého k pití a připravte něco malého k zakousnutí. Máte? Tak dobře, teď si se mnu pojďte hrát a vymýšlet. Třeba Vás čeká „Nobelovka“. Tedy za řešení, jak z průšvihu ven.
Je X teorií, kdy a jak a proč z vopice vzniknul člověk. (A docela by mne zajímalo, kdy ta první vopice zjistila, že není vopice, ale člověk. Ale ponechme to stranou.) Většinou se jako první znak inteligence uvažuje používání nástrojů. No jo, jenže to umí spousta druhů. Tak v tom to nebude. A podíl práce? Doprčic, vždyť se říká „maká jako brouk…“ a není to od věci. To jen my biologové, když jsme v úzkých, začneme se ohánět instinkty. Ale dobře, dovolím si nabídnout vlastní polívčičku. Mým názorem je, že jedna jediná vopice zničila svoji vlastní pohodovou existenci svým prvým technologickým vynálezem, kterým bylo rozdělání ohně. Před tím se vopice praly docela přirozeně, tak jako dneska vožralý chlapi v hospodě. Tělo na tělo, můj chrup proti tvému, moje pěst proti soupeřově. Atavismy v nás se ještě občas projeví. Jenže jak člověk zjistil, pozor – tady už člověk, ohněm se dá tiše v noci likvidovat sousední tlupa, která to ještě neumí. Shořely vopice a zůstal člověk. No a tak to šlo furt dál. Ze začátku to bylo pro člověka nahnutý. Doby ledový, šavlozubý tentononc, mamuti a tak. Ale vždy se našla enkláva, kde přežil. A celkem úspěšně množil. Tu enkláva, tam enkláva a když se náhodou protkly, tak si jejich obyvatelé dali po kokose. A ten zbytek se domluvil. A čas utíkal. Tu civilizace, tam civilizace, mazalo se to mezi sebou, radost se podívat. Po třicetileté válce, což je vlastně nedávno, byla Evropa skoro liduprázdná. Jenže pak přišel další průser, stroj, a s ním průmyslová revoluce.
Po koni zůstanou stopy a kobližky, po stroji olejové skvrny a poničená země. Příroda má mnoho autoregulačních mechanismů, bohužel jen pro své organické komponenty. Ergo kladívko nemůže regulovat průmyslovou produkci. Co jí tedy zbývá? Pokud chce autoregulační mechanismy uplatnit, musí je uplatnit vůči druhu, který jí škodí. Proč se tedy tohoto druhu zmocňuje hysterie, pokud se objeví nové baktérie a viry? Upřímně řečeno, musím se zasmát, když čtu, že na neznámou a smrtelnou chorobu zemřelo X lidí. Povětšinou v řádu desítek. A titíž se dokáží likvidovat v milionech. A furt se množit, takže k deficitu nedochází. No není to paradox?
Člověk, to zní hrdě. Nebo tvrdě? Já vám nevím. Vzhledem k tomu, že k tomuto druhu samozřejmě patřím, se snažím zachovat nejen svoji tělesnou integritu, ale samozřejmě i vlastní druh. Ostatně svůj počin jsem si již odbyl reprodukcí prostou. Jen si nejsem jist, zda jsem udělal dobře.
Ale ani autoregulační přírodní mechanismy nespí. A jsou velice rafinované. Homo s. sapiens tak vymýšlí nové a stále ničivější zbraně. Taky vymyslel politiky, tajné služby a jejich poskoky, kteří dokážou svými hrátkami počet jedinců svého druhu redukovat. Jednou méně, podruhé více. A ještě k tomu hrát příjemnou hudbu. Mám takový dojem, že další z autoregulačních procesů je právě ve vývoji. Destabilizace veškerých morálních hodnot. Právo a společenské normy jsou pro slabé, slušnost, ta lidská, přestává existovat. Jenže člověk je tvor společenský, bez společnosti není schopen delší existence. Leč má-li společnost existovat, musí mít mechanismy a vzorce společenského chování. To platí pro všechny živočichy, žijící ve společenství. A člověk je též jenom živočich.
Vlastně se pomalu vracíme zpět k počátku, kdy ta vopice slezla ze stromu a rozhodla se, že už není vopice. Pod heslem: „Urvi co můžeš, po nás potopa!
Hmm, nelíbila se vám tato intelektuální cvičení? Mně taky také ne, ale řekněte mi, kde jsem udělal chybu já, či soudruzi z NDR?
P.S.
A co jako s tou "Nobelovkou"? Přeci najít způsob, jak z člověka udělat zase vopici, aniž by to vzbudilo pozdvižení. A mám takový dojem, že se na tom již pracuje. Alespoň jisté náznaky z našich vládních kruhů o tom svědčí. Takže se nenechte předstihnout!
