Začnu starou hříčkou: Pták si postavil bydlo na bidle. Pak zafoukal vítr a obě b?dla spadla. Jaké tam má být I? Kdysi se mi to pokoušela češtinářka vysvětlit strašně složitou konstrukcí o větné stavbě a její logice, mluvila něco o jablkách a hruškách, ale jaké tam má být í, to mi stejně neřekla. Akorát je mi jasný, že s tím logicky jablka ani hrušky nemaj co dělat. Přemýšlivější z vás nebo vyslovení srandisté to mohou rozvíjet dále. Pták si na bidle postavil bydlo a na něm bidlo. Třeba na TV anténu. Pak zafoukal vítr, nejprve spadlo bidlo s bydla, poté bydlo s bidla a nakonec spadlo samo bidlo. Dle nového pravopisu bych měl psát místo s z, ale na druhou stranu mohu psát s, pokud chci zdůraznit primární pohyb. Zkrátka není nad jasná a jednoznačná pravidla.
Život a smrt slov, slovních tvarů či úsloví
Nic se nedivte. Jestliže je čeština jazykem živým, pak zákonům života podléhá. Tak, jak spadne ze stromu uschlý list, tak i z jazyka odpadávají a zmírají slovíčka. Vemte třeba chudáka nůši. Coby dříve narozený jsem na vlastní oči tento předmět nejen viděl, ale viděl jsem jej i používat. Ve škole mne v mluvnici (to není schůze ani parlament, nýbrž soubor jazykových pravidel, podle nichž nikdo nemluví) poučili, že je nůše i gramatický vzor, ale už neřekli čeho. Takže jsem si nůši za vzor nevzal a asi to byla chyba. Jazykozpytci na to přišli a chudinku nůši coby dnešní mládeži nepochopitelný termín zrušili i jako vzor. Kdybych si jí tenkrát za vzor vzal, třeba by se ustrnuli a nechali by jí žít. Takže jsem asi vrahem nůše. Prostě buď jak buď, nůše to má za sebou. Alespoň následovníka má hezkého, místo ní je růže. Kladu tedy růži na nůši a přeji nůši sladké sny. Moc nebrečte, nůší je to fuk a vůbec to neocení. Kolem ní byl alespoň humbuk. Co například máselnice? Je to:
- movitější sádelnice, užívající másla místo sádla
- mazlavá hruška
- věc na výrobu másla
Za třetí je správně a to máslo se vyrábělo vrtěním. A víc vám neřeknu a ne a ne a ne. Hledejte a bádejte.
Zkuste dneska použít v běžné konverzaci slovíčko alébrž, ale pak rychle opusťte konverzační prostor, protože váš diskusní partner se chystá k brachiálnímu násilí. Totéž platí o nýbrž a tudíž, item a dalších. Zkuste dnešnímu mladíkovi říci: Aj, tys jak jasan ztepilý, jak jedle štíhlý. Pokud vás hned neinsultuje, tak vám sdělí něco velice nelichotivého. Něco v tom smyslu,že není podnapilej, natož ztepilej a borovičku nepije. A tak to jde s poetickou mluvou vůbec zu Grund. Osobně jsem zažil v 8. třídě ZDŠ na školním výletě parníkem na Slapy, když naše, krásou okolní přírody rozechvělá češtinářka, které v duši právě sladce zněla píseň stříbropěnné Vltavy, neprozřetelně zvolala na naftou umaštěné chlapíky v remorkéru plujícího řekou dolů: „Hoj, kam slynete u proudu, plavci osmahlí?“ Odpověď byla tristní: „Do pr..le, ty stará krávo, co je ti do toho.“ A víte, že se nikdo z nás fakanů nesmál? Spíš jsme dělali, že jsme nic neslyšeli, nebo že tam vůbec nejsme. A to jsme jí neměli nijak v lásce, protože za dvě hrubky byla kule, item za hrubku jednu a dvě zapomenuté čárky. Ona sice byla metr, či přímo kvadrátmetr, ale i ten největší pitomec ze třídy věděl, že se ručičkama hýbe ručičkami na hodinách, to že aby ukazovaly správný čas. Jako ty hodiny.
Horší bylo, když jiná takyučitelka češtiny opravila mému synovi výraz mýtina na mítina. Když jsem se jí na tento počin šel osobně dotázat, tak mi vysvětlila, že to tak je správně, protože mýtina není ve vyňatých slovech. Měl jsem chuť ji odpovědět ještě jadrněji, než oni plavci naší češtinářce a k brachiálnímu násilí jsem taky neměl daleko. Ale toho už dost.
Líbí se vám slovo zvíci? Už pan Čapek poznamenal, že se toto slovo vyskytuje pouze ve spojení „kroupy zvíci slepičího vejce“ a platí to dodnes. Alespoň něco ze starších časů platí dodnes a jsem tomu rád. Jen bych ještě rád věděl, co je to zvíce. Ale rozhodně by měla být zapsána do ohrožených druhů slov Červené knihy UNESCO.
Obrozenci a slova cizí.
Obrozenců je mi jaksi líto. A to proto, že mohli potírat v podstatě jen vyslovené germanismy či slova z němčiny přejatá. A ještě navíc to málo, co se jim na chvíli podařilo vymítit nebo vymýtit, prostě odstranit z jazyka, to se tam rychle vrátilo. Třeba německé jájování. Já vám povídám, že já tam být, tak to dopadlo jinak. Já, když si nedám pozor, tak tam spadnu taky, já si nemůžu pomoct. Ale měli snahu a asi i smysl pro srandu. Tak si odfrknu do čistonososmrkopleny a zapálím si podnosnici libočudnou. Víte jak by se dneska i v době nedávné vyřádili na Chozračotu či Tuzexu? A to ex s bolševikem neexlo a straší tu dodnes: Zverimex, Invex, Konvex, Blbex a další. Vzpomeňme na slávu našich obrozenců, dejme si flašku rumu, pardon, tuzemáku na ex a pojďme vymýtit všechny –exy. Ať maj obrozenci radost, že jejich odkaz žije. Kdyby tu byli dneska, víte jak by se vyřádili nad displejem, diskotékou, harddiskem, hardwarem, internetem, interfejsem, imidží a dalšími zvrácenostmi? Představte si slova jako obrazohra, plackohráčka, pevnokotouč, tvrdozboží, mezisíť, mezitvář či dospělcotvar. (Imago je hmyzí dospělec) Víte jak by se čeština obohatila? A jaká by to byla sranda?
Slova ztracená
Skoro každý salon ve starší literatuře byl prosycen těžkou vůní tuberóz. Ale co je to sakra za kytku? Kdysi mi někdo tvrdil, že jsou to chryzantémy. Jsou sice krásné, ale smrděj a dávaj se na hroby, ne do salonu. Salon je správně, tak se to psalo a hlavně si to nepleťte se Saloonem, tam se chlastalo, ani se salónem, tam zas utrácej ženský peníze jako na Karlově hradě (Monte Carlu). Zkusil jsem ty tuberózy vygooglit (fuj Slavíčku, cos to napsal) a vypadlo na mě 10 200 odkazů jen v češtině. Po prvních 10 000, co byly skoro všechny stejný a mluvily o parfémech, jsem to skoro vzdal. Až nakonec jsem vybádal, že se jedná o tzv. Bělokvět, Polianthes tuberosa, charakterizovaný jako u nás nepříliš známá hlíznatá rostlina. Tak mi to vysvětlete.
Nebo takové brdo nebo chlum. Jak jsem se encyklopedicky poučil, brdo je výraz pro nízký zalesněný kopec,tedy chlum. A chlum je výraz pro nízký zalesněný kopec, tedy brdo. Ty brďo a to je u nás chlumů, Chlumů a Chlumců jak žížal po dešti. Stejně tak kopců se jménem Brdo a dokonce hornatinka Brdy. Tím jsem se elegantně vyhnul tomu, jak nazvat dohromady tu věc, že máme tu Brdo a tam Brdo (tedy hodně těch nízkých zalesněných kopců jménem Brdo). Zkuste si to a nesměj vám z toho vyjít Brdy, Brdů. Natož že máme mnoho Brdoů. Nabízí se Brda a Brdy, jenže Brda=Brdy=ona hornatinka, nikoliv sem tam Brdo. Mohl bych tuto teorii ještě chvíli rozvíjet, ale to by bylo na jedno brdo. Prostě brdo a chlum se chudinkové ztratili. Jsou tu a zase tu nejsou.
Slova k hraní přímo určená
Tak třeba podvodník, neboli Unterwassermann. K základu se dobéřeme snadno, je jím vodník. Takto bytost vodě vládnoucí. Tady ovšem narazíme na první problém. Devadesát procent své existence ztráví vodník pod vodou, zbytek nad ní, šijíc boty. Z toho tedy plyne že vodník je vlastně podvodník, ale podvodník není vodník. A je-li něco pod musí být i něco nad. V tomto případě tedy nadvodník. Ovšem jak může být základem nadvodníka vodník, když nadvodník nemá s vodou nic společného? Vysvětlení by mohlo být v transformaci struktury vertikální do horizontální. Podvodníci by byli zde, pak by následovala voda a za vodou jsou nadvodníci. Ale to vlastně taky nejde, protože to by museli být předvodníci, voda a pak zavodníci. Já toho radši nechám.
Čeština zdivočelá
Schválně zkuste na někoho bleskově vychrlit: Psice vyly i psi vyli u vílí vily Vilemíny, kde vilné víly na své vilky zavile věnce vily, vyjíc při tom jipijipijipijou.
nebo
Třistatřiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo ve Stříbře přes třistatřiatřicet stříbrných střech za stříbřitého svitu luny a stříbrný vítr k tomu vál.
Uvidíte, jak dotyčný nebožák zahodí peněženku, zlaté zuby a jiné cennosti a jme se prchati v dál.
Tak si pěkně hrejte, rodičův nezlobte a s láskou k mateřštině vymýšlejte jazykové zhůvěřilosti. To já moc rád.
Můžete třeba i veršovat:
Jak jsem vlez na cestu,
potkal jsem nevěstu.
Ona se mne lekla,
na kolena klekla.
A já na ní bu bu bu,
já se ženit nebudu!
A ta otázka na konec: Vy si neradi hrajete? A pokud ne, tak proč?
