Předesílám, že jde jen úvodní drobný článeček, první pokus a apel. Hlavním autorovým záměrem je povzbudit další a další badatele k práci na tomto poli. Vrcholem by pak měl být výkladový slovník a hlavně speciální i obecná mluvnice češtin, jež by nesla název uvedený v nadpisu. To není chyba, ano, češtin.
Máme jazyk mateřský, spisovný, lidový, úřední, obecný, slušný, vulgární, prostý, reklamní, služební, češtiny profesní i zájmové. Češtiny menšinové. A to zdaleka není celý výčet.
Srdeční záležitostí by pro nás měl být jazyk mateřský v původním slova smyslu, tedy jazyk, kterým ku nám hovořila naše drahá matička, občas i otec. Mám na mysli hovořila od okamžiku, kdy opustila ňuňání, šišlání a zcela zbytečné zdrobnělinky a kdy jsme poprvé uslyšeli třeba: „Musíš pořád řvát jako debil?“, ať už ta i byla vyslovována měkce či tvrdě. Od tohoto okamžiku jsme ale také vystaveni faktu, že i ostatní jedinci mají své jazyky mateřské. Ještě že dětský mozek je dosud nepříliš popsán a dítko je v těchto dobách velmi učenlivé. Při vzájemné komunikaci s ostatními vrstevníky si navzájem vyměňují slůvka jak filatelisté známky a jazykové znalosti rostou. Ano, už v tuto dobu jazykové, neboť už v tuto dobu se dítko učí jazykům dvěma. Jiný je jazyk, kterým komunikuje s rodiči a jiným se svými vrstevníky. Jakmile dítko počne docházet do školy, učí se jazyku třetímu, tzv. češtině spisovné. Sám název je, jak už to češtiny umí, zavádějící. Spisy totiž hovoří jazykem zcela jiným. Spisovná čeština je jazyk, který rajtují učitelé jazyka českého slovem i písmem (tu lépe, tu hůře), k mluvenému slovu jej se střídavými úspěchy používají veřejnoprávní televize a rozhlas. Jinde se s ním už nesetkáte. Zatím však jsou tyto tři jazyky většině obyvatelstva ještě srozumitelné. Jak jde ale čas, učíme se dalším a dalším češtinám, dle dosaženého vzdělání, profese i zájmů. K tomu ještě přistupuje výuka jazyků nazývaných cizími. Zde narážíme na prvý závažný problém. Jak vlastně definovat cizí jazyk? Vezměte třeba takový jazyk právnický, vulgo právničtinu. Je to čeština, či jazyk cizí? Pokud bychom brali jako kritétium jeho srozumitelnost většině, nutně dospějeme k závěru, že jde o jazyk cizí. Jeho uživatelé ovšem tvrdí, že mluví jasnou češtinou. Vezměte ITčtinu. Proti jejím výrazovým prostředkům je klasické „Ýbr das kopeček ist prasátko gelaufen“ vzorem srozumitelnosti. Řada profesních jazyků je navíc ještě jinotajných – namátkou čeština politiků, pojišťovacích agentů či čeština reklam všeho druhu.
Z výše uvedeného je vám již určitě zcela jasné, o co mi jde. Pokud se nemáme v češtinách ztratit, je nutno, aby se do nastíněného projektu zapojily ne desítky, ale stovky, ba tisíce dobrovolných pracovníků. Pokud každý z nich zpracuje tu svou část problematiky, která je mu vlastní, věřím, že se dílo zdaří. Metodiku vám zdarma na vyžádání emajlem zašle autor článku (emajlová adresa je v pravém sloupci). Na tutéž adresu zasílejte i své příspěvky. Děkuji vám.
Tak co, přidáte se?
