Svět je na nic, počasí taky. Všude se krade. VIP jsou gauneři. Proč jsme cinkali klíči, či nedej bože se angažovali víc? Všechno je na h….o, akorát včely na med. A ten je taky na h…o! Prostě jak praví lidová tvořivost: „Až se ti život stane peklem, skoč do hajzlu a přikrej se deklem!“
Tak skoro nějak takhle se poslední dobou cítím. A ještě navíc mě najednou nic nebaví. Ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná, bolí mě celej dědek a tak. Ale přece něco ve mně štourá: „seber se, dědku“. Tak se tedy seberu a pokouším se přimět k činnosti mozek, nebo to, co místo něj mám. A najednou zjišťuju, že vůbec nejsem obrněn před bulvárem, tak jak jsem si naivně myslel. Tedy ne, že bych bulvár vyhledával. Ono je to daleko horší, bulvár vyhledává mne! Že mi nevěříte? Pak mi ovšem řekněte, co že se to na vás valí z masmédií?
Z tisku, televize, internetu? Bulvár a uřvané reklamy. Ještě že se už skoro na TV nedívám a rádio poslouchám jenom to Country. Zprávy čtu nejvíce na netu, ale ani tady není situace jiná. Opět bulvár a tendenční zpravodajství. Ostatně není divu. Pokud se podíváte na vlastníky multimediálních agentur, je věc jasná. A co se objektivity zpravodajství týče, zde platí pověstné: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Skutečná investigativní žurnalistika v Evropě zemřela. Jak je tomu jinde, to nevím.
Chce-li si tedy jeden uchovat alespoň kousek zdravého rozumu, musí si z celého zpravodajství zobnout jen tu a tam. Potíž je v tom, že to většinou nejni česky. Bohužel. Ale zase jindy je to bohapustá sranda, pokud čtete původní pramen a pak to, co se u nás vydává jako oficiální překlad. Ale na to dejme kredenc, jak říkával brácha a zkusme se podívat na současné problémy z jiné stránky.
Krize, krize, krize – to slyšíme ze všech stran. Ovšem o jejích příčinách jen mlhavé úvahy. Zato řešení – těch hlas lidu nabídne přehršel. Všechna jsou násilná – tomu sebrat a mně dát. Tolik Vox Populi – Vox Dei (Hlas lidu – hlas Boží). Ovšem pokud budete sami k sobě poctiví a půjdete ve své duši až k jádru problému, což je proces značně bolestivý, zjistíte jedno. Současná krize je z rozežranosti. Tím nemám na mysli poživatiny, ale způsob života. Není to tak dlouho, co se se staženou zadnicí vozily záclony z NDR a k moři se mohlo jet na Balt či do Bulharska. Cestu životem určovaly domovní důvěrnice, v lepším případě uliční výbor, tvořený domovními důvěrnicemi. To skončilo „sametem“. Dnes můžete jet kam chcete a dělat si co chcete. Tedy dělat si co chcete v rámci zákona. A tady je jedno velké ouvej. Nějak se nám to zvrtlo, ta rovnost před zákonem. Však víte, o čem je řeč.
Četl jsem několik „moudrých“ článků renomovaných a akademickými tituly ověnčených autorů, jak si za to můžem. Koho jsme si zvolili, to prý máme. No, od převratu se v parlamentu vystřídaly, včetně náhle vzniklých „nových“ stran se starými bafuňáři, krom KSČ a ultrapravičáků, snad všechny partaje (krom Strany přátel piva a NEI). Jenže žádného státotvorného a národohospodářského činu se od nich volič nedočkal. Všichni si jen namastili kapsu, čímž se neliší od současné garnitury. A obávám se, že to takto půjde dál. Alespoň do té doby, dokud budeme zlodějnu tolerovat. A my ji tolerujeme. Poklepeme kamarádovi na rameno, jak to skoulel s berňákem, jak vzal stát na daních u huby. Poklepeme na radu dalšímu, jak ten coby ochranka dokázal vynést půl fabriky. Kámošovi, tomu co má hospodu, schválíme, jak je šikovnej kluk, že dokáže z kila masa vyrobit patnáct 100 g porcí.
Teď řeknete, že kecám, že to jsou proti miliónům prkotiny. Nejsou. Žádnej gauner nešel jako první ránu udělat banku, ale coby hrdina bez bázně a hany okradl nějakou důchodkyni, chudáka starou bábu. A s jídlem roste chuť. Pokud se budeme stavět k malým zlodějnám vstřícně, pak můžeme u těch velkých jen skřípat zuby.
Nebo se tolik mýlím?
