A ty mně taky…

Víte, je to divný jev. Byl jsem celkem slušně vychován, ctil jsem otce svého i matku svou. Takovej celkem klidnej a neagresivní človíček, který si dělá svou práci jak nejlépe umí a případná pochvala od nadřízeného mi nahnala ruměnec do tváří. Zdůrazňuji že ruměnec.Rumněnec se vyráží na nose, poskytujíc tomuto orgánu nebývalé barvy.

Ale teď mi nastal nebývalý problém. Tu věc, jako řidičák, mám od nešťastného roku 68, tak jestli to nebude tím. Už jsem těmi všelijakými samohyby najel spoustu kilometrů bez větších problémů (klepu to na dřevo), jenom jednou jsem na náledí kousek za Berounem trochu pomuchlal přední blatník. Auto jsem si půjčil od mámy, která o tom zrovna nevěděla, táta už byl v urně a tak to bylo dost blbé vysvětlování.. Že proč a co jako. Facka od táty by byla lepší. Navíc jsem smrděl korunou, takže jsem rozhodně nemohl tvrdit že: „Já na to mám, já si…“ a tak. Jinak jsem s mámou projezdil vlast českou všemi směry, však tenkrát byl litr Speciálu za 2,40 Kč a ježdění mne bavilo. Jezdil jsem rád.

Pak jsem se oženil, zplodil syna a dceru. Všichni jsme občas někam zajeli, ale víc šlapali pěšky, že aby si děti užily krajiny, ozónu, výhledů a tak. Ale jezdil jsem rád.Taky jsme jezdili na dovolenou. Často na Capri (samozřejmě kecám, na kapry) já, co rybář a zbytek famílie (ale já taky) na houby, nebo se jen tak toulat v lese. Jižní Čechy jsou nádherné. Ale nezůstalo samozřejmě u nich. Krkonoše, Jizerky, Vysočina a víc jsme toho už vlastně nestihli. Děti strašně rychle stárnou. Najednou bylo po zájmu jezdit na společnou dovolenou. Tak jsme si pořídili zahrádku. To aby šlo koukat do zelena a ne do šedivé zdi paneláku. Jezdil jsem tam rád. Jezdím tam dosud, ba trávím na zahrádce coby invalidní důchodce čas od jara do podzimu. Dopravit se tam musím autem (naložen kanystry s pitnou vodou a tak), jenže už nejezdím rád.
Taky ženu musím dopravit na zahrádku a zpět (je dosud pracující), ale vůbec nejezdím rád.

Zjistil jsem totiž, že jízda automobilem, tedy pokud ho řídím (a za mne nikdo řídit nechce) má neblahé důsledky na můj morální profil. Jsem už takový blbec, že se řídím společenskými pravidly a  pokud možno ctím zákon i vyhlášky. Takže po městě jezdím většinou 50, zcela určitě tam, kde jsou stacionární radary. A to naše jich má nejvíc v celé republice, heč! Kam se Praha hrabe. Ale najednou mám sklony k hulvátskému jednání. Zrovna jako tůhle. Otcové města nechali odfrézovat řádný kus silnice směrem z města. Tudíž tam vznikl pěkný tankodrom. Nápad to byl skvělý, protože u toho tankodromu se právě staví další zbytečný ultrasuperhypermarket (o 50m níže už jeden je) a 400 m výše je velké nákupní centrum, takže i obecnímu kreténovi jménem Pepek Vyskoč je jasné, že zmíněný tankodrom tam zůstane po celou dobu výstavby onoho zbytečného kšeftu. Ale proto to nepovídám. Před tímto terénem se zastaví i houkající sanita, zařadí jedničku a pomalu hrby přejíždí. Pokud je uvnitř pacient, jehož život visí na nitce, tak aby se sanitka nepřevrhla a nitka nepřetrhla a pokud teprve jede k případu, tak aby vůbec dojela a (polo)osy nezůstaly za ní. No a vidíte, najde se (teď váhám nad slovem) jedinec, kterému je šňůra drncajících auťáčků dlouhá a jme se předjíždět. Když jsem ho zahlédl v bočním zrcátku, tak jsem jen rozhodil rukama. Chlapec (tak 18-20) mne zleva dojel a poslal mi pusinku. To dělat neměl. Mé slušné vychování mne opustilo, odpověděl jsem gestem ruky zlomené v předloktí směrem vzhůru a dojel ten metr mezi mnou a vozidlem přede mnou na vzdálenost 10 cm. A teď ať se frajer stará. Zřejmě totéž došlo i těm za mnou a tak se kolona natěsnala nárazník na nárazník. Chlapec měl smůlu a skončil jako poslední v koloně. Sranda ovšem byla v tom, že na další 50m vzdálené křižovatce odbočil vpravo do vilové čtvrti. Chlapec je asi v pohodě, ale já mám závažný psychický problém. Nejen že už nejezdím rád, ale udělá ze mne tato příhoda zlého, vulgárního a agresivního dědka? A zůstane mi to? A vůbec, jak rychle se vytrácí slušné, gentlemantské vychování?

Také vás ser.. , pardon, vytáčejí silniční (i jiní) hulváti?