Sedím v letadle a čekám na chvíli, až letadlo dosedne na athénskou přistávací dráhu. Doposud jsem necestovala do Řecka aniž by cesta nebyla příjemná, vždy cestuji na pozitivní vlně, ale tentokrát to je ještě o něco lepší. Letím prvním, tudíž slavnostním, letem Praha-Athény, který organizuje letecká společnost Aegean Airlines. Aegean. Egejský. Řecký. Podle toho všechno vypadá od první vteřiny.
Rozhlížím se kolem sebe a vyčkávám na otevření odbavovací přepážky. Chvíli si zkracuji telefonováním. Myšlenku mi přetrhne zmínka o čísle mého letu. Naladěna na řeckou vlnu přerušuji hovor a běžím k infotabuli zjistit, že:
1. Došlo palivo
2. Rozbilo se letadlo
3. Pan pilot má siestu
4. V Athénách se na ranveji vysypaly kufry
5. Letušky zaspaly
Kupodivu nejde ani o jednu z možností. Aerolinky nás zvou na oslavu u brány D1! Před řeckou party povinně obhlédnu novinky mezi parfémy a hurá k letadlu. A opravdu. Naše "gate" je obestavěna stoly prohýbajícími se různými lahůdkami a pitivem, u stolů asistuje znuděná Češka, které se cestující radši obloukem vyhýbají a dortík či šampanské oželí. Já navzdory odmítavému výrazu pracovnice letiště šampus oželet nehodlám a slavím první let Aegean Airlines tak, jak se má. Já přece řídit nebudu!
Pozoruji zaměstnance letiště a letecké společnosti jako nezávislý, ale novinařinou zasažený člověk. Pozoruji propracované promotion. Kde je fotograf? Proč se nebouchne šampanské? Proč nehraje řecká hudba? Proč na stole neleží letáčky s letovým řádem? Proč u občerstvení nestojí člověk, který cestujícím nápoj či snack nabídne. Řečtí vyslanci fotí přibližující se letadlo přes sklo svými mobilními telefony.
Při nástupu do zcela nového letadla dostáváme firemní kšiltovky a připínáčky s logem firmy. Prošedivělí Řekové v kostkovaných košilích, džínách a polobotkách s tkaničkou si okamžitě čepice nasazují, usedají do sedadel a hned letuškám diktují svá přání. Jsou sví. Jakmile se letadlo odlepí od pražské ranveje, pod svými kšilty usnou a chrápou tak, že řady 5-19 neslyší představování kapitána a jeho posádky.
Jsou v klidu. To já ne, já s napětím očekávám, jak mě po třech letech přivítají Athény.
