Večeře v Babylonu

Být jediným člověkem v místnosti, který se domluví téměř všemi toho večera používanými jazyky, s sebou přináší ohromnou zodpovědnost. A občas taky kulku v hlavě na konci sešlosti.

Situace: Píše se prosinec 2016 a rodiče mého indického přítele D. přilétají na první návštěvu mých rodičů v Čechách.

Problém: Moji rodiče mluví pouze česky – ti jeho ovládají snad všechny jazyky světa, jen češtinu ne.

Řešení: Budu tlumočit. Smalltalk nad bramborovým salátem dám levou zadní!

… No anebo taky nedám.

Legrace na scéně začíná ještě předtím, než vůbec padne první mluvené slovo. Indové totiž překračují práh našeho domu s rukama spojenými na hrudi podobně jako při modlení a v chodbě se mým rodičům začínají klanět. Ti se jim zmateně začnou uklánět zpátky, načež D. dostane první záchvat smíchu, nechá mě s nimi samotnou a radši se jde vítat rovnou s babičkou.

Tchýně (k mým rodičům): We are so glad to finally meet you!

Moji rodiče němě pokyvují s takovým tím bezelstným úsměvem někoho, kdo se strašně snaží být milý, i když absolutně netuší, co se právě děje. Pro jistotu jim ani nedám šanci, aby happy náhodou nebyli, a rovnou za ně odpovídám, že i oni jsou shledáním potěšeni, a to velice.

Tchán i tchýně se po sobě zmateně podívají. Připomínám jim proto znovu, že moji rodiče nemluví anglicky a že jim tedy musím tlumočit. Během pětihodinové cesty z našeho domovského Stuttgartu do mého rodného Rakovníka jsem je na tuto skutečnost upozorňovala opakovaně, zjevně tomu ale až do poslední chvíle nevěřili.

Máma: Hele vysvětli jim, že my za to jako nemůžem, že nás na škole učili ruštinu. Kdyby uměli rusky, to by pak byla samozřejmě jiná.

Předávám informaci dál, načež se tchýně rozzáří nadšením a spustí na mé rodiče plynulou ruštinou. Vysvětluju jim, že kdysi studovala rusistiku, naši si poraženě povzdechnou – no a tím ta naše prastará rodinná pohádka o tom, jak by slunce hned svítilo jasněji, kdyby se na světě víc mluvilo rusky, jednou provždy končí.

Delegace se přesouvá do kuchyně a sedá si ke stolu, na němž plápolá adventní věnec. Zatímco máma nandavá na talíře a já se jí pletu pod nohama, aby to aspoň vypadalo, že jsem taky k užitku, snaží se s návštěvou zapřést hovor babička. „A co Vánoce, jak slavíte v Indii Vánoce?“ ptá se jich. Česky, zato však extra hlasitě, jako by se snad jazyková bariéra dala překřičet.

Já: Babi, neřvi na ně, stejně ti nebudou rozumět. A Vánoce neslaví.

Babička: Jak jako – neslaví?!

Já: No neslaví. Jsou to hinduisti. Ti Vánoce nemají.

Babička: Ale jdi. Dyť ses jich ani nezeptala.

Já: Se jich ptát nemusim, to přece vim.

Babička (mávne nade mnou rukou a otočí se radši na přítele, na kterého opět o několik decibelů hlasitěji houkne přes stůl): To mi teda nepovídej – oni prej vaši neslavěj Vánoce!

Přítel i jeho rodiče, kteří krátkou slovní přestřelku mezi mnou a babičkou celou dobu ztuhle sledovali, se na mě s očekáváním zahledí. Nezbývá mi tedy nic jiného, než její dotaz rezignovaně přeložit: „She´d like to know if you celebrate Christmas.“

Indové v naší kuchyni jednohlasně potvrdí, že si nevymýšlím, načež se je má ateistická rodina rozhodne zasvětit do křesťanských tradic. Okolo stolu se brzy rozhoří několikajazyčná diskuze, v jejímž středu stojím chtě nechtě já – všichni zúčastnění se přitom domnívají, že zvládám tlumočit šest hlasů naráz, a rozhodně mě nešetří. Přítel si na mobil celou dobu nenápadně fotí, jak s lehce vytřeštěnýma očima zírám na svůj netknutý řízek, páč ten příval vět prostě nestíhám dost rychle přefiltrovávat. Snímky pak posílá své sestře do Bengalúru, s kterou se nad mými myšlenkovými záseky škodolibě baví online.

(...)

Máma: … no a k tomu pouštění skořápek, to se jako nejprve musí rozlousknout ten vlašák a pak se z něj opatrně vydlábne to jádýrko, dovnitř se dá knot no a ten se zalije voskem...

Babička: … Takže to vypadá jako svíčička. Pak se veme velká mísa a napustí se vodou...

Máma: ... a ty ořechový skořápky se položej na hladinu a čeká se, kam poplujou... Hej, nespi a překládej!

Já: Another tradition is that you make little candles out of empty nutshells, put them in a bowl of water and predict the future of the family members based on where the nutshells flow.

V němých obličejích našich hostů se zračí něco mezi úžasem, pobavením a otázkou, proč se zrovna tihle čtyři ořechoví cvoci diví Šivovým falům polévaným mlékem v hinduistických chrámech.

Máma (podezřívavě): Proč tak divně koukaj? Řeklas jim to všechno?

Já: To víš že jo.

Máma: Nelži. Takhle krátký to nemohlo bejt.

Já: Proč by nemohlo?

Máma: Prostě nemohlo. Řeklas jim to s tím knotem? Že ho musí dát dovnitř tý skořápky?

Já: Řekla jsem jim prostě, že z těch skořápek musej nadělat svíčičky...

Máma (spráskne ruce): Takže neřekla! Já to věděla!

Já: Copak já vím, jak se anglicky řekne KNOT?!

V očích otce i matky se zaleskne bolestné zklamání: jejich dcera neví, jak přeložit knot.

Přítel (ke mně): Alles in Ordnung?

Já (k mámě): No prosim, už se mě zas ptá, o čem se tu dohadujem.

Máma: Tak to ňák zamluv. Zeptej se, jestli jim chutná.

Já (k příteli): Ja, alles in Ordnung. (k tchýni a k tchánovi) My mom´s asking if you like the potato salad.

Tchýně s tchánem se zrovna pitvají v jednom soustě bramborového salátu s důkladností laboratorních výzkumníků. Už vypreparovali mrkev, hrášek, vajíčko i kyselou okurku a zarazili se u narůžovělé a majonézou olepené kostičky salámu. Bengálsky o čemsi tiše, dle mimiky však značně rozrušeně diskutují. Přítel se je pokusí kopnout pod stolem, ale nevyjde mu to – je pod ním těsno, takže omylem trefí mě. Okřikne je tedy nahlas bengálsky, pak se široce usměje na veškeré české osazenstvo a ujistí nás: „They LOVE it! Mňam, mňam, mňam!“

Asi tolik k volnému toku informací u tohoto stolu.

Na dezert se společnost přesouvá do obýváku. Tuto příležitost tchýně využívá k předávání darů.

Tchýně (opět se hluboce uklání, v rukou napřažených k mojí matce svírá podélnou krabici s mašlí): It would be a great honour for us if you accepted a modest gift as an expression of our...

Přítel (získává dojem, že se máma až moc snaží, protáčí nad velkolepostí jejího gesta panenky a obrací se na mě s prosebným výrazem): Miláčku, tue mir bitte ´nen Gefallen und übersetze sie jetzt nicht ganz genau...

Tchýně se rychle napřímí, nejdřív bengálsky pěkně zostra spraží jeho a pak se otočí na mě a poví něco jako: „Ich nicht viel deutsch sprechen, aber ich verstehen! Míša, translate, please!“

Do toho vběhne táta, který se předtím zapomněl v kuchyni a teď se z ní vrací na scénu s lahví domácí pálenky v jedné ruce a třemi panáky v té druhé. Jelikož mě po záležitosti s knotem považuje za nespolehlivého interpreta, o překlad se mě vůbec neprosí a prostě jenom zacinká sklem pánům před očima. Indové pohledem na zlomek vteřiny zavadí o tchýni, načež začnou nabízený přípitek odmítat ve všech myslitelných jazycích. Marně – o tři vteřiny později sedí oba na gauči s přetékající štamprlí v ruce. Tchán ji zkoumá z několika různých úhlů pohledu a nedůvěřivě ji očichává, přítel mu cosi vysvětluje bengálsky. Nerozumím tomu, ale představuju si, že ho utěšuje něčím jako: „To je jen takový typický projev české pohostinnosti, už jsem si tu tím prošel mnohokrát. Chutná to odporně, ale neboj, nad ránem to stejně vyzvracíš.“

Snažím se situaci zachránit tím, že se ochotně nabídnu vypít panáka za tchána, ale táta mou sebeobětovací misi zatrhne – prý nemám nárok. K genederové rovnosti uvnitř naší rodiny už asi není třeba mnoho dodávat.

Po přípitku mužů tchýně nespokojeně mlaskne, raději se otočí rovnou k mojí matce a bez jakýchkoliv vytáček pronese: „So... Ivana... Tell me... Will we get them married?“

Přítel zbledne, zakloní se na pohovce hluboko za záda všech ostatních tak, aby ho nikdo neviděl, a začne mi dávat zběsilými gesty najevo, ať teď proboha za žádnou cenu nepřekládám. Jelikož ani já nemám náladu na to, aby mi tady naši rodiče aranžovali sňatek pěkně po indicku, nejlépe hnedka příští víkend v Amsterdamu, lehce na něj kývnu, jako že mám situaci pod kontrolou.

Já (k mámě): Ptá se tě, kdy přiletíte do Indie.

Máma: Jako, ehm, na svatbu?

Sakra, sakra... SAKRA!!!

Já: Co máš furt s tou svatbou, sim tě. Prostě jen tak, na návštěvu.

Máma: Mě nenachytáš. Já slyšela jasně svatba.

Nato se stane něco neuvěřitelného – má matka, která doteď anglicky sama neřekla ani pitomé thank you, se obrátí k mé tchýni, v důvěrném gestu se dlaní dotkne hřbetu její ruky a s rozhodným pokýváním hlavy pronese: „Marriage... I understand – YES!“

Obě ženy si z toho náhlého souznění duší div nepadnou do náruče, orosený přítel, jehož matka zjevně právě požádala tu moji o ruku, se rezignovaně zhroutí do opěradla gauče a táta, zakuckaný smíchem, přede mě předsune svého vyprázdněného panáka a poví: „A tak já ti teda taky naliju.“

Zatímco do sebe házím slivku, ozve se absolutně mimo téma babička: „Hele a Mišulko, Němci Vánoce slaví?“ Panebože! Já jsem tady asi tak krůček od toho stát se další vyplašenou indickou nevěstou, která absolutně netuší, jestli u toho posvátného ohně vůbec chce sedět, a ona POŘÁD ještě řeší Vánoce!

Já: Proč by je neslavili? Jasně že je Němci slaví, ti přece taky vychází z křesťanský kulturní tradice.

Babička: A rajčatovej protlak mají?

Chvíli zaraženě mlčím, protože se v duchu nemůžu dopídit toho, jak má případná indická svatba souvisí s německými Vánocemi a ty zase s rajčatovým protlakem.

Já: Samozřejmě že v Německu mají rajčatový protlak. Jak tě teď napadlo zrovna o tomhle přemýšlet?

Babička: No já jen, jestli ti ho nemám zabalit s sebou, víš.

Já: Díky, babi, nemusíš.

Babička: Poslouchej, jo, dám ti řízky, bramborový knedlíky na mrazák, vánočku...

Máma: Hele to si spolu vyřešíte později, co jí napakuješ, Michala teď musí překládat. Řekni jí prosim tě(ukazuje na tchýni), že by se nám to s tátou nejlépe hodilo v létě.

Já: Ta vaše návštěva v Indii?

Máma: Ta vaše svatba.

Já: A nechcete se zeptat nás, kdy by se to hodilo nám?

Máma: To bychom se nedočkaly.

Nechávám si od táty dolít slivovici. Po druhém panáku v sobě naleznu odvahu ke vzpouře a další tlumočení v této záležitosti odmítnu se slovy: „No tak si ty svý vdavky domluvte pěkně mezi sebou a pak nám prostě dejte vědět, k čemu jste došly.“

To jsem neměla dělat. Je podivuhodné, kolik toho dovede s trochou snahy vyhandlovat člověk, který ještě o dvě tři hodiny dříve trval na tom, že anglicky nepoví ani slovo. Dnes, v říjnu 2018, sice termín svatby stále ještě nemáme, už od Vánoc 2016 je nicméně jasné, že na ní má matka bude jezdit na slonovi a sárí mi vybere tchýně.

Návštěva končí po čtvrté slivovicové rundě přísliby, že další shledání proběhne v Indii. Pokud možno na svatbě a bez slivovice. Druhý den opouštím rodný dům s igelitkou plnou rajčatového protlaku. Všichni Indové milují mou českou babičku. Po návratu do Stuttgartu přítele varuju, že už mám toho překládání dost a že svým rodičům k Vánocům zaplatím kurz angličtiny.

„Neblázni!“ vykřikne zděšeně. „Tyhle rodinné sešlosti budou probíhat v míru do té doby, než si ti čtyři začnou rozumět. Jakmile objeví jakýkoliv společný jazyk, bude to otázka asi tak pěti minut, než naši nebo vaši plácnou z kulturní neznalosti něco, co druhou stranu na smrt urazí. Jestli se chceš vyhnout válce, drž vaše od všech jazykových učebnic daleko.“

Avšak ve chvíli, kdy pronáší tato slova, ještě chudák netuší, že jeho vlastní matka začne v následujících měsících trpět chronickou nespavostí a za dlouhých, předlouhých bezesných nocí si do telefonu nainstaluje aplikaci na osvojování češtiny. Takže zatímco já svůj part splním a naše do žádné jazykovky nepošlu, bude to právě má neuvěřitelná tchýně, kdo nám při naší indické cestě v srpnu 2018 vytře zrak a mé rodiče ve dveřích svého bengalúrského bytu pozdraví: „Dobrý večer, vítejte u nás!“

Sakra.

Ale o tom zas někdy příště.