Prázdniny opuštěných hraček aneb M. & T. na cestách po Indii

Když se na prázdniny zavírá školka, jeden by si pomyslel, že se hračky naskládají do krabic a po zbytek léta se na ně bude prášit. Omyl! Ty hračky se totiž seberou, odletí do Indie a ještě se přitom na každém kroku fotí.

Když jsem letos v lednu pouštěla dětem z německé školky, ve které pracuju, známou bollywoodskou písničku Barso Re, absolutně jsem netušila, že budu následkem tohoto činu o tři čtvrtě roku později cestovat po Indii se dvěma figurkami ze školkové stavebnice v ruce a starat se o to, aby ze země tisíců bohů nic nepropásly.

Abychom ale nepřeskakovali: Naše indické období začalo krátce po Vánocích 2017 tím, že si všechny děti začaly na čela malovat červené tečky a zdravit se indickým pozdravem namasté. Tohle se mi na multikulturních dětských kolektivech líbí asi nejvíc – jejich dynamika, pestrost a jistá nevyzpytatelnost. Jeden den jste v německé školce, svačíte preclíky s máslem a wurst a na ulici počítáte Porsche a Mercedesy... No a druhý den otevřete dveře a převalí se přes vás hlučná vřava mumií neobratně zabalených v prostěradlech (jako že prý v sárí) a rudou bindi mezi očima, které se vám v jednom kuse uctivě klaní – pěkně po indicku – a stejný způsob pozdravu vyžadují i od vás. Tázavě se díváte po kolezích, ale oni vám odpovídají výrazem úplně stejně zmateným – nikdo nechápe, co se děje. Vaše jediná indická holčička je už druhý měsíc na prázdninách v domovském Goa a nikoho jiného s indickými vazbami ve skupině nemáte... Ať už však vítr vane odkudkoliv, jedno je jasné: Stuttgart jste nechali venku za dveřmi – vítejte v Mumbaji!

Napadlo mě tehdy, že toho jejich náhlého zájmu o cizí kulturu využiju a něco jim o ní povím. Sbalila jsem doma všechna svá sárí, lehengy, čólí a dupaty a oblékla je do opravdového indického oblečení. K svačině jsem s nimi připravila jogurtový nápoj mango lassí. Nechala jsem je přivonět k několika kořenícím směsím, co nám přítel pravidelně vozí z Kalkaty, a mezi oči jsem jim nalepila blýskavé bindi, jež mi kdysi věnovala krišňácká kamarádka. Čela jsem jim pomazala kurkumou, prohlédli jsme si obrázky indických divokých zvířat a v zahradě jsme zapálili vonné tyčinky. No a hlavně... Hlavně jsme si zatancovali na slavné Barso Re, které se z minuty na minutu stalo jakousi neoficiální školkovou hymnou.

Domnívala jsem se tenkrát, že se jedná o krátkodobou mánii, která do dvou týdnů pomine. Bože, jak já se pletla! Pestrá indická móda a chytlavé bollywoodské rytmy dětem totiž uhranuly natolik, že momentálně – o celých osm měsíců později! – se má situace takto: Každý den, když jsem ve školce, začínáme taneční rozcvičkou v bollywoodském stylu – běda mi, jak si dovolím naplánovat cokoliv jiného. Naši dvouletí zapomněli mé jméno a oslovují mě prostě Nanáre, což je slovo, jehož neustálé opakování tvoří refrén největšího hitu školkové hitparády Barso Re. Přehled našich předškoláků o indické hudební scéně už dávno dalece převyšuje ten můj – každý týden od nich dostávám nové a nové tipy na ten či onen videoklip, který si celý víkend pouštěli ve smyčce na mámině tabletu. Rodiče si stěžují, že už se jim při pohledu na Shah Rukha Khana či Aishwaryu Rai zatmívá před očima, ačkoliv ještě před půl rokem o jejich existenci ani netušili. Turecké holčičky doma poplakávají, že by mnohem radši byly Indkami, a dva němečtí chlapečci se rozhodli v budoucnosti usilovat o manželství s Indkou, protože se domnívají, že od svatby s ní budou smět místo kalhot nosit sárí (ne, nepodařilo se mi jim to vyvrátit). Když jsme v metru na nedávném výletě potkali stařičkého bělovousého sikha s turbanem na hlavě, všechny naše děti se namačkaly na sedadla okolo něj a bez hlesu na něj civěly s pootevřenými ústy tak nehybně, až z toho byl chudák sikh celý nesvůj a o dvě zastávky dál si raději vystoupil.

Už dávno jsem si říkala, že se mi to vymklo z rukou. Že už ta posedlost Indií není zdravá. Zkoušela jsem pak dětem nabídnout různé alternativy. Aby věděly, že na světě jsou i jiná fascinující místa. Hráli jsme si na egyptské faraony a stavěli pyramidy, balili jsme se do toaletního papíru jako mumie a tancovali orientální tance s penízkovými šátky na bocích. Jeden den jsme zas po školce pobíhali v balijských krojích a líčili se jako balijské tanečnice, motali jsme se do indonéských sárongů, poslouchali gamelánovou hudbu a cpali se krevetovým krupukem. Dokonce i to Turecko jsem se jim snažila trochu přiblížít, ale kdepak... Děti připravený program vždy poslušně absolvovaly, pěkně si se mnou pohrály, zapózovaly v exotických svršcích, ať máme co píchnout na nástěnku... No a pak prohlásily něco jako: „Pěkný to bylo, Michaelo, ale zítra sim tě zas tu Indii.“

Smůla holt. Jako by India byla velká černá díra, z které není cesty zpátky, jakmile vás jednou pohltí.

Když se moji svěřenci a svěřenkyně na konci července dozvěděli, že tam na srpen doopravdy odlétám, začali přemlouvat mámy a táty, ať taky koupí letenky. Poté, co se ke mně na cestu nečekaně přidali už moji vlastní rodiče (o čemž jsem psala v jednom z předchozích blogů:  https://michaelastechova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=673378), jsem se chvíli bála, abych skutečně neorganizovala šílený zájezd pro dvacet rodin a nenaplnila celý jeden let do Dillí. Tak daleko to však naštěstí nedošlo.

Nakonec jednoho našeho chlapečka napadlo, že s sebou mám vzít místo dětí aspoň dvě figurky z naší Duplo stavebnice. Po dlouhém zvažování je sám vybral: Holčička od něj dostala jméno Marie a chlapeček Tom a oba dělají jen takové ty věci, co jsou pro školkové hračky v období letních prázdnin běžné.

Tak například...

… navštěvují hrobky mughalských panovníků – třeba tu Humajúnovu, podle níž byl později postaven Tádž Mahal...

… odpočívají na pláži v Goa...

... a vydávají se s místními rybáři na moře...

… Potulují se mumbajským filmovým městem...

… prodírají se drsným indickým pralesem...

… snídají masala dosu z banánových listů...

… a navazují přátelství s posvátnou veverkou indickou ve stínu nejvyššího indického minaretu Kutúb Minár...

Až se v září vrátí do školky, rozhodně budou mít co vyprávět. Hlavně teda o té veverce, co je skoro odnesla. O opicích se raději vůbec nezmiňujme.

Mám s nimi celkem asi patnáct, možná až dvacet pěkných snímků, tak přemýšlím, že je doprovodím nějakým stručným textem a svážu do krátkého cestopisu pro děti. Jako takové menší poprázdninové překvapení pro všechny moje malé, kteří nemohli do Indie se mnou. Neomylná ženská intuice mi napovídá, že se bude jednat o nejúspěšnější titul, jaký kdy napíšu.