Mezigenerační cestování: S rodiči do Indie

Po několikaleté známosti jsem konečně přesvědčila svého bengálského přítele D., aby mi ukázal Indii. Že to bude cesta skutečně nezapomenutelná, začalo být jasné zhruba ve chvíli, kdy se ji s námi rozhodli absolvovat i moji rodiče.

Dneska vyrážíme.

V době, kdy čtete tento článek, sedíme buďto v letadle z Prahy do Dauhá, nebo v tom z Dauhá do Nového Dillí. Co přesně děláme, nevím, ale u okýnka sedí zcela jistě táta. Neptejte se mě proč.

Popravdě netuším, jak naši na ten nápad, že se ke mně přidají, přišli. Co si vzpomínám, odjakživa jezdili do hotelových rezortů s cestovními kancelářemi tak, jak bylo v jejich generaci běžné. V devadesátkách autobusem s polopenzí, později letecky s all inclusive. Většinou na týden – šest dní na pláži, přibližně v půlce pobytu pak obligátní výlet s delegátem za památkami. Celá rodina se tehdy vešla do jednoho většího loďáku: plavky, slamák, dvoje květované šaty a pyžamo. Velké osušky od Vietnamců s křiklavě barevnými potisky a instantní polívky v prášku – kdyby bylo nejhůř. Táta si navíc brával ještě lahev Becherovky, máma dvě tři harlekýnky k bazénu.

Později, když se jim plážové dovolené omrzely, objevili kouzlo horské turistiky. Posledních asi tak deset let mi pravidelně posílali fotky, na nichž je většinou vidět spokojený táta, pokořující ten či onen kopec, a zplavená máma se svačinou na zádech. Trekingové hole, jež jsem jim darovala k jedněm Vánocům, oddělali dle mých informací hned na prvním výletu.

Éře pohorek už ale asi taky odzvonilo. Loni se totiž vydali s přáteli do Izraele, odkud se jim nějak povedlo zabloudit až do Jordánska. Jako suvenýr mi tehdy přivezli můj první krém proti vráskám (# dikymami) – prý je se solí z Mrtvého moře a já si tu blížící se třicítku nemám tak brát.

No a teď ta Indie.

Pořád mám před očima ty jejich vyděšené výrazy poté, co před pár lety zhlédli na ČT jakýsi dokument o Váranasí, Ganze a hinduistických pohřebních rituálech. Zhrozeně se mě pak vyptávali, zda D. taky takhle sedává v „tom oranžovým prostěradle“ na břehu řeky a dělá „divný věci“, když v Indii navštěvuje rodinu...

... A pak někdy o Vánocích zčistajasna přišli s tím, že jestli tam letos letíme my dva, tak že oni u too ani za nic nesmí chybět. Panejo.

Dlouho jsem nevěřila, že to myslí vážně. Utahovala jsem si z nich, snažila se je odradit, zkoušela jejich odhodlání. Pravidelně jsem jim posílala Youtube videa splašených slonů a nosorožců běhajících po indických dálnicích. Vyprávěla jsem jim historky o leopardech, co unáší děti přímo z mumbajských předměstí. Varovala jsem je, že s D. letíme uprostřed monzunů a že jim tam budou pod postelí plavat ryby.

Nevšímali si mě. Nechali se naočkovat, pořídili si obrovské netopýří pláštěnky a začali se učit anglicky.

Při plánování cesty jsem pak dlouho testovala jejich hranice. Po dvou měsících jsem došla k překvapivému zjištění, že zjevně nemají žádné: dovolili mi naplánovat jim lekce bollywoodského tance i návštěvu dvou slumů a odsouhlasili mi pravidelné vstávání na šestou. Téměř každodenní – až na den, kdy jdeme na Taj Mahal, to totiž musí vstát už ve čtyři. Dokonce i slíbili, že se mnou ve Váranasí budou chodit každé ráno na jógu zdravit slunce mezi pohřebními gháty. Nakonec to tedy budou oni, kdo bude na břehu Gangy dělat divné věci, nikoliv D., jenž ve Váranasí nikdy nebyl a ani se do něj nechystá.

Ve zkratce – jsem na ně pyšná. Ještě pyšnější bych teda byla, kdyby si kufry nenaplnili několika kily českého křišťálového skla, jež na konci cesty chtějí darovat přítelovým rodičům a s nímž se teď jak se svátostí budeme kodrcat celou Indií od severu k jihu, ale tak... Co by člověk pro dobré rodinné vztahy neudělal.

(Sklu dávám let, maximálně dva...)