Dneska krátce o tom, proč je občas lepší nevěřit „vlastním očím“ a přiznat si, že se na svět díváme přes poněkud zamlžené brýle. Všem těm, kteří si jsou neochvějně jistí svými nedotknutelnými pravdami.
Pro začátek jeden takový krátká a názorný příklad toho, jak okovy vlastní kultury a neznalost poměrů v kultuře druhé vedou k naprostému nepochopení věci: Je srpen 2018 a já s rodiči posedávám před jakýmsi hinduistickým chrámem v Novém Dillí. Je to náš úplně první den v Indii, máme za sebou dlouhý let a jsme z něj, z toho časového posunu, vlhka a vedra lehce malátní. Usrkáváme tedy chlazenou limonádu a mlčky pozorujeme šum v ulici. Vtom táta dloubne loktem do mámy.
„Hele všimla sis taky, kolik je tady gayů?“ ptá se jí a „nenápadně“ přitom pohledem hází k dvojici mužů sedících na obrubníku opodál, z nichž se jeden při hovoru lehce dotýká kolene toho druhého.
Máma horlivě přikyvuje. „No jo. A hlavně jak se tu s tím vůbec neupejpaj!“ upozorňuje ho ona na dvojici mladíků vedoucí se kolem nás za ruce. A naproti přes ulici zrovna kráčí další, jeden z nich v růžovém triku, paži léžerně přehozenou přes ramena toho druhého – rodiče nestačí otáčet hlavy. „A nikdo z těch místňáků se tu nad tím ani v nejmenším nepozastavuje, to jsem teda fakt nečekala, že bude zrovna Indie taková liberální země, to i u nás by tím vyvolali víc pozornosti!“ diví se máma dál, zatímco já ten hovor narychlo tlumočím příteli, protože vtip takového kalibru si přece nemůžu nechat jen tak pro sebe.
Indie totiž není liberální země. Ani v nejmenším. V době, kdy se moji rodiče tak obdivovali jejímu otevřenému postoji k LGBT komunitě, v ní byl ve skutečnosti jakýkoliv pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví ZÁKONEM zakázán a jakožto „smilstvo proti přírodě“ postaven na roveň sexu se zvířetem. Tento zákon byl sice už krátce poté – začátkem září 2018 – s velkou slávou pozměněn, jenomže škrty v legislativě ne vždy přesně korespondují s náladami ve společnosti, takže těžkostí, s nimiž se homosexuální páry v Indii potýkají, nijak zvlášť neubylo. A ti muži, co se k sobě v ulicích Nového Dillí tak vřele měli, to nebyli žádní gayové... To byli úplně obyčejní heterosexuálové – jen teda pocházející z krajů, kde je zcela běžné, že se muži drží při chůzi za ruce a celkově dělají taková ta gesta, jež by naši machové považovali za příliš femininní.
Představme si teď nicméně, že by tam u téhle konverzace neseděl nikdo, kdo by moje rodiče na ten kulturní rozdíl upozornil. Představme si, že by si oni byli svým závěrem jisti natolik, že by se ho ani neobtěžovali kdekoliv ověřovat. Přijeli by pak zpátky do Evropy a šířili po ní bájnou zvěst o pokrokové a tolerantní Indii, v níž si jsou všechny sexuální orientace konečně rovny. Oni tam přece byli! Oni to na vlastní oči viděli! Haha.
Chápete, kam tím mířím?
Ať tady ale pořád dokola nepranýřuju jen své nebohé rodiče, přiznejme si upřímně, že se podobně mylných úsudků dopouštím sama. Nejtrapnější příklad takového myšlenkového přešlapu je asi ten uprchlický, který teď teda tahám hluboko z vlastní černé kroniky a za kterým se spolu musíme vrátit do mé první německé zimy před necelými třemi lety. Bydleli jsme tehdy s přítelem v zanedbané stuttgartské bytovce, kterou se majitel rozhodl někdy od října 2016 renovovat. V souladu s německými předpisy musel o svém záměru informovat všechny své nájemníky hodně, hodně dlouho dopředu, a tak se tedy stalo, že se budova začala už na sklonku roku 2015 vylidňovat. Byty po vystěhovaných sousedech zely prázdnotou, načež majitel domu brzy přišel s nápadem, že projeví trochu solidarity a nabídne je na tu přechodnou dobu do rekonstrukce uprchlickým rodinám s dětmi, jež by zimu jinak trávily v přelidněných a nehostinných utečeneckých táborech.
Někdy v lednu 2016 se tak dole na zvoncích náhle objevilo několik exotických jmen, která dodnes nezvládám správně vyslovit, a spolu s nimi se v té naší doposud k smrti nudné německé ulici opravdu mnohé změnilo...
Najednou nám stěny v kteroukoliv denní i noční hodinu prorážel pronikavý řev. Naše nové sousedy totiž netvořili žádní mladí urostlí muži se smartphony, jak se o nich člověk dočte v každé druhé internetové diskuzi, nýbrž téměř výhradně ženy s malými dětmi. A každý asi víme, kolik hluku dovede nadělat jedno rozdováděné sourozenecké duo – teď si představte, že těch dětí je v tom domě asi dvacet. Do školky ani školy zatím nechodí, takže režim mají nulový a dlouho, dlouho do noci se honí po chodbě a oslavují život, zatímco my s přítelem se úplně zoufalí převalujeme ještě ve dvě ráno v posteli, potmě civíme do otřásajícího se stropu a jen si tak mlčky předáváme lahev vína, protože v takovém rámusu střízliví vážně neusnete.
Druhá věc, která mě neuvěřitelně rozčilovala, byl všudypřítomný nepořádek. Najednou nám před domem přímo na chodníku vyrostlo silně nevkusné starožitnictví, které částo znemožňovalo průchod. Každý den v něm bylo k nalezení něco jiného. Obývákové retro lampy po babičce, proleželé postelové matrace, skříňky všech barev, materiálů i velikostí, zaprášené koberce, grily, hračky, dětské kočáry, kufry... Jednotlivé předměty se přitom seskupovaly do úžasně bizarních kombinací: do rozbité pračky někdo narval pláště na horská kola, v křoví u kontejnerů si trojice vysavačů perverzně proplétala své dlouhé odsávací hadice a s kýčovitými zahradními trpaslíky, jimiž stará paní Pfitzenmeier vyzdobila záhonek ve vnitrobloku, si najednou povídaly odhozené kuchyňské spotřebiče. Ráno co ráno jiná surrealistická scenérie.
A my si říkali, že takhle to prostě nejde. Obzvlášť můj indický přítel – sám spadající do kategorie „tmavý imigrant“ – trpěl úzkostnou představou, že mu Němci za ten chaos připíšou na principu generalizace vinu. Denně chodil kolem té rozrůstající se skládky do práce, chytal se při pohledu na ni za hlavu a nadával, že ji snad bude muset osobně odklidit dřív, než se nám v okolí rozšíří radikální protipřistěhovalecké nálady, za které zaplatí každý snědší člověk v ulici – včetně jeho.
Naše teorie tehdy zněla: Uprchlíci spolu s byty dostávají od nějaké neziskovky navíc i starý nábytek, který se jim ale nezamlouvá, a tak se ho hromadně zbavují tím, že ho prostě odhodí na ulici a čekají, co se tam s ním stane. Dneska, jak to tak píšu, mi ta myšlenka přijde neskutečně absurdní a je mi jasné, že bystřejším čtenářům je rozuzlení jasné už tak od třetího odstavce, ale my si to tenkrát opravdu mysleli. Co mysleli! My o tom byli tak skálopevně přesvědčeni, že nás o tom ani nenapadlo pochybovat nebo se po možných příčinách jakkoliv pídit, kohokoliv se zeptat... Z našeho úhlu pohledu to bylo jasné jako facka: Ten nepořádek se zde přece začal objevovat spolu s příchodem uprchlíků, takže mezi těmito dvěma skutečnostmi existuje nerozporovatelná souvislost. Tečka.
… Díkybohu, že jsem si tenkrát ještě žádný blog nepsala – to bych se na něm totiž nad tím, co v tom Stuttgartu „na vlastní kůži zažívám“, určitě začala nepříčetně rozohňovat a dneska byla za podobného blázna jako ten český turista na Krétě, co se domníval, že se stal svědkem propagandistického natáčení inscenovaného topení uprchlíků, zatímco se ve skutečnosti jednalo o jakýsi historický dokument.
Abych ale pořád neodbočovala: Řekli jsme si, že se situací musíme něco dělat. Ihned. Vzhledem k nepřekonatelné jazykové bariéře jsme ale našim novým sousedům a sousedkám sami domluvit nemohli, a tak jsem si na pomoc přizvala svého blízkého egyptského kamaráda, s nímž jsem se tehdy učila německy. Ten tehdy během jednoho odpoledne obešel všechny „naše“ uprchlické rodiny a arabsky jim slušně a mile vysvětlil, že tady od desíti večer platí noční klid a že můj přítel vstává v šest ráno do práce.
Ještě toho dne se po domě rozlehlo už okolo osmé takové ticho, že jsme s mým milým co chvíli nervózně vykukovali na chodbu a přemítali, jestli jsou všichni v pořádku a jestli bychom si náhodou neměli raději povídat šeptem, aby si druhý den nestěžovali naopak uprchlíci, jak jsme večer moc slyšet a jak jim budíme děti.
Jen na tom nepořádku na chodnících se nic nezměnilo. „Hele oni všichni tvrdí, že s tím nemají nic společnýho. Vlastně se tomu taky trochu diví,“ tlumočil mi sousedy a sousedky egyptský kamarád. Nevěřila jsem jim to. Dokonce ani on – sám Arab, v Německu asi o měsíc déle než já – jim to nevěřil. „Toho jsem se přesně bál, že to tady bude mezi vámi takhle probíhat, když jsi mi o nich řekla! Ale Míšo, já ti přísahám, my nejsme všichni takoví!“ obhajoval se, chudák, zničeně.
„Dyť já ti věřím, že jo, dyť já i je vlastně chápu, já bych se k tomu taky asi nepřiznala, kdybych takhle zaneřádila celou ulici, ale víš co... To si prostě musí zvyknout, že tady v Evropě takhle nemůžou... Vysvětli jim prosím tě, že to musí zase uklidit,“ šila jsem do Egypťana dál, ale co naplat. I přes společnou snahu se babičkovské lampy a pračky na chodníku střídaly jedna za druhou dál.
Na jaře jsem se začala starat o děti z jedné lépe situované rodiny. To je taková ta práce, kterou jako holka s humanitním diplomem v Německu děláte, než se naučíte německy. Po několika nekonečných měsících mezi čtyřmi stěnami jsem tak konečně měla důvod denně opustit naši zanesenou ulici. Můj příjem tehdy ale nestačil na to, aby vedle všech mých životních nákladů pokryl i jízdenku na hromadnou městskou dopravu, a tak jsem tedy chodila do práce pěšky. Denně deset kilometrů napříč Stuttgartem – pět tam a pět zase zpátky. Dělala jsem to kupodivu ráda – výhoda takových procházek spočívá totiž v tom, že na nich to město začnete vnímat mnohem intenzivněji než z nějakého autobusu. Například si při hledání zkratek a potloukání se odlehlými uličkami všimnete, že se babičkovské lampy, pračky, skříňky a vysavače povalují i před spoustou jiných domů. To už vám to začne být lehce podezřelé a ptáte se sami sebe: Že by měli uprchlíky v bytech před rekonstrukcí na každém rohu? Jelikož jste ale umínění a své vratké teorie nevzdáváte snadno, vyhodnotíte i takovýhle nesmysl jako pravděpodobnější, než že by příčina problému zkrátka byla někde jinde. Asi jich je fakt hodně, říkáte si, člověk by tu o nich skoro nevěděl, jen ten bordel kdyby nebyl...
Zlom přišel v okamžiku, kdy se nám ozvala americká známá s prosbou o pomoc při stěhování. Našla si větší byt, pronajala si dodávku, naházela věci do krabic a teď obvolává přátele z expatské komunity, jestli by jí za pizzu a pár piv pomohli ty krabice do té dodávky naložit. Celé sobotní dopoledne jsme tedy po schodech tahali nábytek z třetího patra a stavili ho před dodávku. No a před tou pak docházelo k zvláštnímu dělení...
„Tohle naložit dovnitř, tohle odstavit stranou,“ udělovala nám Američanka pokyny, jak s jejím majetkem naložit. Podél ulice tak rychle vznikalo úplně to samé starožitnictví, jaké jsme měli před domem už několik měsíců my.
„A to... to tady prostě jen tak necháš?“ ptala jsem se jí udiveně, když zabouchla dveře dodávky za posledním křesílkem a dala řidiči povel k odjezdu na novou adresu.
„No jasně,“ povídala mi anglicky. „Jestli z toho něco chceš, stav se pro to ještě dneska – Sperrmüll je objednaný na zítřek.“
Sperrmüll.
Jelikož jsem nechtěla být za idiota, dál už jsem se radši neptala. Doma jsem si ale po té pizze a pár pivech sedla za počítač a konečně si vygooglovala, co že je to ten Sperrmüll. V pěti minutách jsem zjistila něco, co jsem měla zjistit už tak před půl rokem – totiž že zbavování se objemného odpadu ve Stuttgartu funguje trochu jinak než u mě doma. Kdo by to byl řekl, haha. Tady ve Stuttgartu nemusíte se starými pohovkami a kuchyňskými linkami do sběrného dvoru. Tady je prostě postavíte na veřejný chodník do blízkosti silnice a nahlásíte na městě, že je potřeba váš Sperrmüll/Sperrabfall vyzvednout. Správný postup je dle oficiálního webu města takový (pokud za servis nechcete platit extra), že příslušný úřad informujete asi tak šest týdnů dopředu, načež vám ten oznámí termín, kdy k vám odpadní vůz pošle. Od vás se pak očekává, že věci na cestu postavíte NEJDŘÍVE jeden den před plánovaným odvozem, což se nicméně neděje úplně vždycky...
… Alespoň tedy u nás v ulici se to tehdy ani náhodou nedělo a Sperrmüll našich stěhujících se německých sousedů tam do svozu stál klidně dva týdny, načež ho okamžitě vystřídal Spermüll zase někoho dalšího...
Co dodat. Holt chybně pospojované souvislosti. Ten nepořádek se v naší ulici nezačal objevovat s příchodem uprchlíků, nýbrž s počátkem stěhování velkého počtu našich starých, z převážné části německých sousedů. Příteli se ulevilo, že ho žádný lynč nečeká, když si Němci ten bordel udělali sami, a já zjistila, že mě žádný Syřan svou nespořádaností neterorizoval – naopak! Vždyť já vlastně těmi svými dobromyslnými domluvami, že takhle se v Evropě přece chovat nemůžou, dlouhodobě terorizovala je.
*Oficiální omluva všem, kteří tu mou pravidelnou pantomimu na téma „udržujme čistotu v ulicích“ museli nechápavě sledovat.*
Tímhle vším chci jen poprosit o trochu zdrženlivosti a pokory při prezentaci svých „pravd“ v diskuzích všeho druhu. A taky o to, abychom se nespokojili s první možnou, většinou tou nejpohodlnější interpretací, která se nám nabídne, a podrobovali její oprávněnost neustálému přezkoumávání. Občas nám totiž z celkového obrazu chybí nějaký byť jen malinkatý dílek, jehož doplnění ale zásadně změní celé jeho vyznění. A nezřídka se pak následkem toho stává, že „na vlastní oči vidíme“ či „na vlastní kůži zažíváme“ něco, co vlastně... neexistuje.
