Je mi sice skoro padesát, ale díky době a vnitřním motivům, jsem ukončila vysokou školu nedávno. Takže všechny ty útrapy mám v živé paměti, i když se spíš mění v humorné historky.
Na vysoké škole jen nutné splnit určitý počet kreditů. Jsou dané povinné předměty, pak je nutné plnit i nepovinné. Se spolužačkou Jarkou jsme si řekly, že turistický kurz může být zábava a 3 kredity na ulici nenajdeme.
To, co nás čekalo, předčilo všechny naše fantazie.
Sešli jsme se na nádraží. Já, Jarka, která je o pár let mladší, a dalších asi 15 lidí, kterým bylo kolem dvaceti a na vysokou školu šli hned po střední – deňáci.
S vedoucí kurzu jsme nastoupili do vlaku směr Beroun. Náš turistický cíl byl Hlásná Třebáň. Ve vlaku jsme se pomalu seznamovali, s Jarkou jsme pozorovaly různé typy studentů, a protože my dvě jsme studovaly psychologii, nastala samozřejmě diagnostika.
Jeli s námi kluci – salámisti, kterým bylo jedno kde, co, kam a jak, hlavně 3 kredity.
Pak jeli missky – děvčata, která si dala velmi záležet na tom, co mají na sobě, jestli batůžek ladí s botami a hlavně, aby účes a make-up byl dokonalý.
Dalším typem byli ajťáci. Kluci, kteří celou cestu šli s mobilem či tabletem v ruce. Nechápu, jak se nezakopli, pravděpodobně jim ten mobil snímal nerovnosti terénu a dával impulzy do mozku, které zvedaly jejich nohy.
Příroda byla krásná, cesta utíkala, ale už nás trochu bolely nohy. Salámisti se začali ptát, kdy už tam budeme, missky si začaly stěžovat, že se jim v botách s podpatkem dělají puchýře. I ajťáci sem tam klopýtli.
Po několika hodinách chůze (asi 26 km) jsme s radostným výkřikem uvítali Hlásnou Třebáň. V kempu s dřevěnými chatkami už nás čekali. Správce objektu s ruským přízvukem se nás zeptal. „Kdě máte spacáky?“ „Nemáme“, odvětili jsme. „Je tu zíma“, zněla opět slova s ruským přízvukem, „umretě, na prkně buděte“. To už jsme s Jarkou pojaly myšlenku, že na tom něco bude. Přece jen byl duben. Ale instrukce byly jasné: žádné spacáky, ubytování zajištěno.
Začaly jsme přemýšlet, jak se udržet naživu. Na noc jsme si oblékly všechno, co jsme měly s sebou: dvoje kalhoty, mikinu, dvoje ponožky, bundu. Pro jistotu jsme si zašly do bufetu v kempu pro alkohol. Jarka panáka rumu, já vodky. Panáky jsme si postavily u postele jako poslední pomoc před smrtí umrznutím. Ulehly jsme a čekaly na zubatou.
Je pravda, že zima byla opravdu dost velká a netuším, jestli to byl kurz turistiky nebo kurz přežití (pokud to druhé, požadovala bych za to víc kreditů).
Ráno bylo studené, mlžné a vlhké. Bufet v kempu měl otevřeno až odpoledne. Posnídaly jsme tedy panáky, které jsme v noci nevyužily, a s ostatními - směr Beroun. Cesta zpět už vypadala jako výlet jedinců s tělesným postižením. Evidentně nikdo z nás nebyl zvyklý za 2 dny ujít 50 km. V Berouně jsme nasedli do vlaku a jeli směr Plzeň. Ve vlaku bylo teplo a postupně všichni usínali nebo aspoň klimbali.
Plzeň – hlavní nádraží. Z vlaku už vystupovala skupina paraplegiků. Jak jsme se všichni tak nějak rozseděli, nešlo vstát ani jít. Ještě jsme s Jarkou všem zamávaly unavenými pažemi a se 3 kredity jsme se šly rehabilitovat domů.
Další rok už jsme byly chytřejší a turistický kurz jsme si nezapsaly. Do oka nám padl jiný kurz, kurz kulturistiky. Obě se už těšíme…
