Dostihy a lásky

Letní povídka pro Víkend MF DNES......................................................................

„Koupíš si jí?“ zeptala jsem a za posledních pět minut jsem se podesáté, bezúspěšně, pokusila zahnat žízeň a horko hltem piva. „Takovou herku?! Ježišmarja... Dyk je dobrá akorát do salámu!! Půl kila Gavory, prosím!“ pitvořil se vztekle Mirek a ohrnoval nos nad oranžovou stájí. „Gavora... zní to jak ňáká ukrajinská paštika!“ mumlal, ale už odděloval z balíčku falešných bankovek dvě stokoruny a tisícikorunu. Nahmatala jsem v krabici balíček se zbývajícími koňmi. „Tady ji máš.“ Vyškubl mi ji z ruky a položil před sebe. „Zase to vyhraješ! Kdyby aspoň nebylo takový zatracený vedro...“ Otíral si z čela kapky potu, jen proto, aby mu tam za pár minut zase vyskákaly. 

Ten den už rtuť na stupnici prastarého teploměru v bytě atakovala čtvrtou desítku stupňů. Za okny se schylovalo k parádní letní bouřce. Krátce před osmou hodinou, kdy už byly večerní zprávy téměř u konce, se venku zablesklo a milosrdná černota pohřbila Raye na obrazovce. „Co to je, ty vole?!“ vykřikl Mirek, vyskočil z pohovky a běžel k vypínači provést kontrolní zkoušku. Marně, blesk udeřil nejspíš do blízké rozvodny a odsoudil nás ke stolním hrám při svíčkách.

„Pij rychle, dojdu pro další, než nám to v tý lednici zteplá,“  bubnoval o opěradlo prázdnou pivní plechovkou a nervózně prohlížel svoje stáje. Ukousla jsem si nehet na palci a podržela průsvitný fragment proti skromnému světlu svíčky. „Měla bych spíš pít víc mlíka než piva... Jako dárek k narozeninám obdržíš od každého dvě stě korun,“ pokračovala jsem plynule citací z kartičky Finance. „Že jsem se na to nevysral...“ posteskl si Mirek lítostivě a mrštil po mně dvousetkorunou.

Vzpomněla jsem si na naši první společnou noc. Mirkovi našli streptokoka a já se vlastníkem něčeho podobného stát nechtěla, tak jsme se ani nelíbali. Do rána jsme se hladili přes šaty po těle. Bylo to elektrizující, předčilo to sex s většinou partnerů před ním. Kam se nám, proboha, tohle vytratilo?

„Mirku...?“ „Hm?“ odvětil roztržitě a klouzal ve zpocených ponožkách po parketách k lednici pro další pšeničné. „Pamatuješ si na tu naší první schůzku v Lužný?“ zkoušela jsem to dál, když zase přibruslil zpátky. „Jaks byl nemocnej a nechtěli jsme, abych to chytla, tak jsme se jenom tak hladili?“ „Hm.“ přitakal mnohoznačně a vyložil si Japana. „Byli jsme jak uhranutý. Bylo to úplně skvělý,“ vzpomínala jsem zamyšleně a pokoušela jsem se uhryznout další vzorek roztřepených nehtů. „No, bylo. Dneska už teda fakt nechápu, co nás mohlo tak děsně brát na vohmatávání hřbetů,“ uchechtl se. Měl vlastně pravdu. Ani já už tomu nerozuměla. Měl najednou ona záda odpudivě chlupatá, narostl mu větší nos a začal při smíchu nehezky chrochtat.

„Dám ti Kostravu za Neklana i s Portlanclem!“ předestřel Mirek lákavou nabídku. Weissbier mi zaskočil až někde v plicích. „To ses posral?! Modrou stáj nikdy nedostaneš, ta je nejlepší!“ rozčílila jsem se. „Se tady dycky vypajdáš z distancu a vlezeš přímo do ní... to fakt sorry, ale nejsem cvok!“  „Nabízím ti Kostravu. KOSTRAVU! Koukej, kolik vynáší!“ hlaholil ten handlíř dál, což mé hladině adrenalinu příliš neprospělo. „Zapomeň!“ skončila jsem rázně a vysrkla poslední zbytek piva z plechovky. Bylo odporně teplé. Odlepila jsem tělo z pohovky a vydala se pro další nápoje.

„Hele, to neuvěříš, je namakanej! Miluje děti, má roztomilou malou holčičku, jejíž matka je bohužel úplná kráva, rozešli se už před lety. A to jméno – Mirek! Rád poloprofesionálně fotí, chodí do divadla, do práce v obleku a představ si, umí na baráku!“ chrlila jsem do sluchátka na nejvyšším stupni rozrušení, zdůrazňujíc svou prioritu rekonstrukce chalupy. Sestra na druhém konci bezdrátu byla tehdy více při zemi. „Tak bacha na to, vem to vopatrně...“ pravila lakonicky, což ke mně přes hormony nejspíš ani nedolehlo. O tři měsíce později jsme si našli byt. Mirkovy svaly se roztavily asi na prudkém letním slunci, jeho roztomilá malá dceruška nám každý druhý víkend otravovala život svou učebnicovou rozmazleností. Na chalupě mi stihl zničit křovinořez, obrovskou zavařovačku a kukačky po prababičce – poslední dvě položky dokonce zvládl zprovodit ze světa naráz, když se na závaží hodin pověsil po dvou litrech vína, předstíral, že je kapitán Titanicu a hlásí zvoncem ledoborec na obzoru, načež upadl i s hodinami do skleněných nádob na podlaze. Jedinkrát, kdy jsem ho viděla pořizovat snímek, bylo loňského léta, kdy ho jakýsi hmyz hryzl do nedostupného místa, Mirek řval „Do prdele, já si na tu prdel nevidim!!!“ a fotil hýždě mobilním telefonem. A pak taky to jméno - Mirek!

„Mám jinou nabídku,“ usadila jsem se zpět a otevřela třetí plechovku. „Naval Japana a dám ti všechny růžovky!“ „No, to jistě...“ zahubil návrh již v zárodku. Vypadá, že už se neshodneme ani co se týče animovaných plnokrevníků. „Ty vole, už aby to nahodili, Wizards dneska hrajou s Denverem...“ „To budeme zase čumět na bednu...? Nemůžeme si aspoň jednou za čas jenom tak sednout, pokecat si, něco si zahrát?“ „Dyk hrajeme a kecáme, co bys pořád chtěla?“, opáčil nervózně a vrhl kostkou tak prudce, až se energicky zakutálela na zem a pod stůl. „Je tam trojka!“ křičela jsem vítězoslavně, protože tři políčky od jeho pozice se mi leskl Dahoman s třemi žlutými kolečky. „Jak trojka? Nepadla! Na zemi to neplatí!! Házim znova...“, bránil se Mirek a pokusil se o nový hod. „Žádný znova, padla trojka jak vyšitá a dokud uvidím pod stolem, že trojky jak vyšitý padaj, tak budeš postupovat na Dahomany!“ bouřila jsem se. „Tys taky mívala trojky jak vyšitý a teď ti padaj“, odsekl Mirek napůl v žertu a paličatě hodil znovu. Na vrchní straně kostky se skvěly tři puntíky. Zlomyslně jsem se ušklíbla a pomyslela si něco o hovězím...

„Já jsem se teda nerozprděl! Já prděl vždycky, akorát na začátku jsem to maskoval!“ ječel na mě Mirek minulý týden, poté, co jsem se mu pokoušela vysvětlit přístup etikety k problematice odchodu tělesných plynů. „To ses teda rozprděl! Na začátku ses tvářil, že vůbec větry nemáš! A teď seš jak ten... jak pán Větrů... jak Větrník!!“ hystericky jsem se přidržela Vorlíčkovy pohádky. „Lepší sto prdů než jeden doktor!“ kontroval zlomyslně a jeden ukázkový exemplář vypustil. Znechuceně jsem odešla z pokoje. Kdysi jsem ho milovala. Kde jsme, sakra, uhnuli?

Teatrálně vyvalil oči, otevřel ústa a s notnou dávkou patosu pronesl: „Tohle je největší vedro, co jsem kdy zažil, myslim, že asi chcípnu.“ Poslední dobou už mi stačilo málo. „Prosimtě, přestaň zase přehánět. To je šílený, jak ty seš hysterickej.“ „To říká ta pravá, nevim teda, kdo tady furt na koho ječí.“ „Stejně to máš z toho, jak žereš, kdybys tolik nejed’, tak se tu nesmažíš ve vlastním potu.“ „Zato ty seš laň! Podívej se na sebe a dej mi pokoj...“, rozzlobil se a drápal si rameno, kde právě poveřečel komár. „Kdyby aspoň nebylo takový vedro. To pivo je taky už ňáký hnusný, hořký to je...“ „Život JE hořkej, vole“, opáčila jsem znudeně a koupila Giře hlavní dostih sezóny. Kdysi jsme si říkávali „lásko“.

V místnosti se náhle rozblikalo světlo, spustil se větrák a monitor televize zobrazil Davida Matáska s ručníkem kolem boků. „No sláva!!“ zajásal Mirek, „už je po všem!“ Prudce natáhl ruku pro ovladač, aby naladil sportovní kanál a hřbetem ruky zavadil o moji tmavězelenou stáj. „Wizards už budou začínat!“ tetelil se.

Shagga, smetená ze stolku, se mi tiše snesla k nohám.

„Miláčku! Copak tady děláš?“, Mirek použil o půl oktávy vyšší tón. Do obývacího pokoje vcupitala naše dvouletá dcera. „Hojko...“ řekla smutně. Světlé vlásky se jí lepily ke zpocenému čelu. „Myšičko malá, tak pojď, my s tím s maminkou něco uděláme.“ Zašátral za zády po dálkovém ovládání a dlouhány v plandavých šortkách zase nahradila tma. Uchopil dítě pod ramínky a odnesl ji zpět do postýlky. Šla jsem za nimi, sedli si vedle sebe na naši postel. Sexuální dobrodružství, kterých bývalo lože pasivním aktérem, už dávno nahradily noční hádky o to, kdo bude chystat Sunar a kdo  je unavenější, protože toho má přes den víc na práci. Hladila jsem holčičku po hlavě a Mirek jí foukal na bříško, aby lépe usnula. „Pusinku...“ zaškemrala. Vtiskla jsem jí polibek někam ke kořeni nosíku. „A teď tátovi!“ naléhala. Políbila jsem ho na rty. „Jsou v lese stašidla, táto?“ šeptala malá a vyvalené oči jí svítily. „Nejsou, beruško.“ „Ani úplně hluboko v lese?“ ujišťovala se. „Hezky spinkej a neboj se. Ani úplně hluboko“, šeptal něžně. Usmála jsem se do tmy. Někde úplně hluboko jsem ho asi pořád ještě milovala.

Holčička začala usínat. Mirkova ruka našla potmě mojí a propletli jsme si prsty.