Jak jsem se stal sanitářem aneb 44 hodin v LDN

Cítím se jako voják před zvláštní misí. „Jestli se na to necítíš, řekni a stornujeme to. Nebudu ti nic vyčítat ani se nebudu zlobit," říká mi můj šéf Jaroslav Kmenta. To odpoledne po mojí první směně v léčebně dlouhodobě nemocných na mě musí být tristní pohled. Před očima mám pořád umírající lidi, močící a kálející do plínek. A všudypřítomný zápach.

Sedím u Jardy v kanceláři a z toho, co jsem viděl, jsem úplně zelený. „Vydržím to. Jen nevím, jak ta reportáž dopadne. Po prvním dnu je hrozně těžký soudit," říkám se skelným pohledem.
„Jasně. Tohle je teda křest ohněm jako blázen," prohodí šéf a popřeje hodně štěstí.

Poslední týden v červnu jsem odpracoval celkem 44 hodin v soukromé LDN v pražské Chittussiho ulici inkognito jako sanitář. Odhalil jsem hrubé nedostatky v péči o staré nemohoucí lidi, o kterých jste si přečetli v minulých dnech v MF DNES.

Ani na jednu z těch hodin nikdy nezapomenu. Na začátku bylo nejhorší naučit se přebalit na smrt nemocného pacienta s průjmem. Ale tohle za pár dní skousnete. Je tu ale jiná, horší věc. Pocit, že takhle můžu zítra skončit já nebo kdokoli z mého okolí. Stačí nějaká ta špatná céva nebo nádor - a hotovo.
„Proč myslíš, že žiju ze dne na den, naplno? Protože vidím tady ty lidi," říká mi jednou u cigarety sestřička Eva. „Až jednou zjistím, že se o sebe nebudu moct postarat, asi se zabiju. Skončit takhle, to ne," říká rozhodným tónem.

V ten okamžik pochopím to, co jsem doteď neuměl. Můj bývalý učitel, nadšený sportovec, muzikant a holkař, se jednoho dne zastřelil. To už měl za sebou dva infarkty a vyhazov ze školy. Přestávala mu fungovat hlava.

Z chmurných myšlenek mě naštěstí neustále vytrhává hromada práce a taky myšlenky, jak co nejlíp zdokumentovat zanedbávání pacientů, které okolo sebe vidím. Mám s sebou nádobíčko: foťák a skrytou kameru. Zpočátku si neberu diktafon. Chyba. Uniká mi několik skandálních výroků sester. „Dej si diktafon do kapsy, nahrává dobře. Když to nebudem mít na záznamu, nemůžeme to napsat," diktuje mi Jarda taktiku po telefonu. Zabírá to. Hned příští den nahrávám klíčovou pasáž, kterou pak jako audiosoubor přiložíme k článku na iDNES. Později také fotím falšování chorobopisů a mise končí velmi úspěšně. Úspěšně pro novináře, bohužel ne pro bezmocné pacienty a jejich rodiny.

Týdenní brigádu na LDN by měl zkusit každý z vás. Nejen proto, že se naučíte praktické věci do života, třeba že do nočníku je lepší nejprve nastříkat tekuté mýdlo, aby potom nezapáchal. Poznáte paralelní svět, od kterého dělí nás zdravé vysoká zeď, přes kterou nechce nikdo koukat. Dokonce ani politici, jejichž prací je mnohdy otřesné poměry v léčebných změnit. Zní to jako odporné klišé, ale zdraví je na tomhle světě první cena v loterii. Všechny ostatní věci jsou malichernosti, některé větší, některé menší.

Po takovém týdnu si začnete vážit svého času, který se dennodenně pomalu krátí. Sestřička Eva vás nakazí silnou touhu užít si každý den a hodinu. Než přijde ten, co drží v ruce kosu.

Ondřej Šťastný, reportér MF DNES