Rozpočtová disciplína u nás vždy byla v rukou českého parlamentu. Za dobu české státnosti jsme dokázali, že si své finace dokážeme ohlídat sami, a že žádný dohled cizích mocností nepotřebujeme. Proč by se tedy v budoucnu měl český parlament této výsady vzdát a to pro dobro evropská komise a nelegitimních jedinců, kteří se nebránili porušit zákon a rozproudili dluhovou krizi v Evropě? Proč se Česká republika nemůže chovat jako suverenní stát s vědomím a úctou ke svým tradicím a liberálnímu směru?
Fiskální pakt zavazuje český parlament k dluhové disciplíně. Zároveň ale umožńuje zásah orgánů EU do české rozpočtové politiky a váže ji na souhlas evropské komise. Český parlament se tedy schválením fiskálního paktu trvale zřekne svého výsostného práva a odpovědnosti ve prospěch mezinárodního společenství, jehož legitimita je víc než pochybná. Bude to znamenat české „ano“ ke zrodu finanční, sociální a transferové unie a zásadní krok směrem od demokracie k centralizaci.
Že přitom budou dotčena práva občanů z Listiny základních práv a svobod, garance vlastnictví, se nějak vytrácí. Normální občan není o risiku ztráty úspor nikterak, a troufám si říct záměrně, informován. Schválení fiskálního paktu je jen dalším krokem jak postavit občana při přijetí Eura před hovové skutečnosti. Z tohoto hlediska patří fiskální pakt především před ústavní soud.
