Nacházeli jsme se v nejstarších prostorách měsíčního podzemí. Vznikly prakticky bezprostředně po dopadu asteroidu, kdy roztavená hornina začala vytékat proraženým valem, zalévala údolí, obtékala kopečky, větvila se...
První díl: zde, předchozí díl: zde
„Tak to mi pověz,” podíval se na mne Michele skoro až plačtivě, když za zatáčkou zmizela světla osvětlující tunel. Prázdná tmavá chodba nijak nenaznačovala, že by vedla do výroby křemíkových krystalů.
„Vůbec netuším, kde jsme uhnuli z cesty.”
„Jak se vůbec může lávový tunel větvit!”
„To záleží na struktuře terénu, kterým láva...”
„Slyšel jsi snad za větou otazník? Mně je úplně jedno... ále,” mávl rukou skoro vztekle.
Nacházeli jsme se v nejstarších prostorách měsíčního podzemí. Vznikly prakticky bezprostředně po dopadu asteroidu, kdy roztavená hornina začala vytékat proraženým valem, zalévala údolí, obtékala kopečky, větvila se, a když se přítok ucpal, vytekla ven a zanechala nad sebou jen několikametrovou ztuhlou krustu horniny, která dnes slouží jako strop a štít před kosmickým zářením.
„Tak se kus vrátíme,” navrhl jsem smířlivě.
„Vždyť jsme se ten labyrint naučili ještě na Zemi nazpaměť,” praštil prsty do mapy.
„Já hlavně spoléhal na značení. Prý je to tu jak v nemocnici. Vidíš snad někde modrý pruh?”
„Jo, jako v nemocnici. Leda takovej bordel tu maj... Proč musí být křemíkové provozy ausgerechnet v těchhle klikaticích!”
Teď už jsem věděl, že nemám odpovídat. Kdo jiný než Michele by měl vědět, jak je pro růst krystalů důležitá seismická stabilita. Rovné tunely jsou moc blízko lávového jezera, kde se stále vrtá, odstřeluje a vyrábějí nové prostory.
Ty sice nejsou tak rozsáhlé, zato se neklikatí. Je jich poměrně málo, dosud není důvod vyrábět umělé jeskyně ve velkém, když ani ty přírodní nevyužijeme. Na druhou stranu, architekti se drží svého koryta a tvrdí, že je třeba tunelovat, dokud je magma tekuté a na dosah. Zatím prý stačí prorazit dosud stále tenký val Mare Novum...
„Připadá mi,” podíval jsem se znovu do mapy, „že jsme kousek od tohohle východu.”
Michele se sice podíval, kam ukazuji, ale jen pokrčil rameny. „Tak proč se tam nesvítí?”
Jako by to přivolal, neosvětlenou část tunelu zalilo světlo. V tu chvíli jsem si nebyl jist, že je to dobře. Michele si byl jist, že to se stát nemělo.
„Madonna!” uvízl mu zbytek věty v krku.
Dobrá zpráva byla, že s naším orientačním smyslem to tak zlé nebude, pancéřové dveře východu se nacházely pár kroků od místa, kde jsme teď nevěřícně zírali na půl tuctu náhrobních kamenů.
„Už si pro vás jdu,” ozval se hrubý hlas, kterému ozvěna tunelu propůjčovala poněkud záhrobní přízvuk. „Vy musíte být Dario a Michele, je to tak? Viděl jsem vás na kameře.”
Otočil jsem hlavu za hlasem. Postava se blížila rychlým krokem.
„Já jsem něco jako uvítací delegace,” hlaholil, „už jsem se bál, že jste nepřiletěli. To by tak scházelo, všichni z našeho provozu se už chystají na odvykačku, zbyl jsem jen já a hrobník,” pokračoval bez nutnosti cokoli bližšího vysvětlit.
„Hrobník?” zašeptal Michele se zrakem stále připoutaným k náhrobním kamenům.
„No jo. A ten už to má taky za pár. Jako já, tak jako já.”
Uvítací delegát se ani nesnažil, aby poslední věta nezněla vesele. „Bylo to pěkné, bylo toho dost.”
„Hrobník?” opakoval Michele stejným tónem.
„Já jsem Niels,” napřáhl pravici, jakmile dorazil k nám. „Tak vás tu vítám.”
„Hrobník?” rozhodl se Michele s definitivní platností trvat na dotazu, dokud nebude uspokojivě zodpovězen.
Teprve teď se Niels podíval, co Michela fascinuje natolik, že ani nezaregistroval podávanou ruku.
„No jo, my mu tak říkáme. A tohle,” mávl rukou k náhrobkům, „to jsou náhrobky.”
„Náhrobky?” změnil Michele repertoár.
„No jo. Neříkejte, že jste o tom neslyšeli,” otočil se a pokynul, abychom ho následovali. „Než se rozjelo obohacování křemíku, byl to nejvýnosnější kšeft na Měsíci. Akorát, že to nechce nikdo dělat. Kromě hrobníka, ovšem. Proto mu říkáme hrobník. Jinak je to materiálový technolog.”
„O pohřbívání na Měsíci jsme nemohli neslyšet, reklam mám plný koš. Jen jsme nevěděli, že je to takhle se vším všudy. Viď, Michele,” zatřásl jsem Michelem opatrně, aby se konečně probral z transu a šel se mnou a Nielsem.
„No jo, to je velkej kšeft,” mručel pochvalně Niels za chůze. „Deset tisíc za gram popela zesnulého dovezeného ze Země, a to jen v papírový škatuli. Komu nestačí rozptylová planina, nabere hrobník z Mare trochu roztavené horniny, nasype popel do formy a odlije náhrobní kámen jedna radost. Nás to skoro nic nestojí, pozůstalí nám peníze jen cpou... Vlastně nám ne, agentuře. Proto to nikdo nechce dělat.”
„Kam teď jdeme,” vzpamatoval se konečně Michele.
„Do provozu, je to jen kousek. Škoda, že se neuvidíte s bývalým technologem. Jenomže jízdní řád není holubník, za tři dny startuje, to je na odvyknutí tak tak. Já budu na odvykačce o dost déle, o hrobníkovi nemluvě. Kdo ví, jestli ten si vůbec odvykne. Já nevím, proč ho... ...ale to sem nepatří,” povzdychl si nakonec.
Podívali jsme se s Michelem na sebe. O tomhle nám nikdo neřekl. „Doufám, že se budeme držet co nejdéle, třeba to zvládneme a nebude od čeho si odvykat.”
„Jo, kamaráde,” poklepal mi Niels na rameno, „ty si věříš. Taky jsem si sliboval, jak budu denně cvičit, aby svalstvo v šestinové gravitaci neochablo, a podívej na mne dneska,” zatřásl mi před nosem sulcem, který kdysi býval bicepsem. „A i když to všechno dodržíš, oběhové potíže tě neminou.”
„Jo, odvykání od malé gravitace!” oddechl si Michele naplno.
„No jo, gravitace je prevít, když není. Ani se s tebou nebudou bavit, prostě tě nacpou do expresu a budou s tebou jezdit dokolečka, dokud si zase nezvykneš na pořádnou tíži.”
„Expres... to je v místní terminologii kolejová centrifuga?”
„No jo. Ale mně to spíš připomíná vlak. Jedna z prvních staveb, co vystřihli přímo na měsíčním povrchu. Šest kilometrů dlouhá klopená kolej. Jezdí hlavně v noci, kvůli odstínění od slunečního větru. Taky kvůli mrazu, v noci je tam supravodivé, na co se podíváš, takže magnetická levitace není problém. Když si přidáš vakuum, jezdí prakticky bez energie. A jak jezdí pořád dokola, tak odstředivá síla docela dobře simuluje gravitaci. Po celou dobu neznatelně zrychluje a tělo si pomalu zvyká, až se jednoho dne expres řítí třistapadesátkou a to už jsi odvyklý. Kosti máš pořád řídké, ale oběhový systém už si vzpomněl, co znamená jedna gé.”
„Co to je za dveře?” vpadl jsem Nielsovi do monologu.
„Zkratka. Architekti chtěli otestovat novou technologii ražení chodeb, tak jsme jim nabídli tohle místo, protože se dostaneme z provozu rychleji do kantýny.”
„Na mapě není.”
„Tak to nahlas na stavebním úřadě...”
Nedopověděl, málem už bral za kliku, když se dveře samy otevřely. V podstatě jsme si mohli gratulovat ke šťastnému pořadí seznamování se s personálem. Kdybychom v tunelu s náhrobky nepotkali Nielse, ale hrobníka, asi by Michele ze sebe už nikdy nedostal souvislou větu. Nebylo pochyb, že postava ve dveřích je právě hrobník.
Čistě logicky, kdo jiný, když v provozu zůstali jen dva. Ale i bez logiky bych nepochyboval. Tak trochu pro ten zarostlý obličej a sto let nepraný overal. Děs však naháněla především postava shrbená pod čedičovým odlitkem náhrobního kříže. Nebýt šestinové gravitace, neměl by šanci.
„Valentine!” probral se jako první Niels. „Proč si nevezmeš vozík!”
V hrobníkových očích probleskl divý pohled. „Nepotřebuju. Já to nepotřebuju.”
„Valentine,” opustil Niels rychle patrně citlivé téma, „tohle je nová posádka. Budou oživovat ty nové stroje.”
„Dobře jim tak,” dal Valentin na srozuměnou, že ceremonie je u konce, nadhodil si kříž a pokračoval ve své cestě.
Téměř celou zkratku jsme prošli mlčky. I kdybych věděl, co říci, v úzké chodbě to nešlo. Proti přírodnímu lávovému tunelu, kde by bez problému projela souprava metra, byla ražená chodba široká sotva pro dva. Šli jsme mlčky za sebou. Až na konci se Niels znovu rozpovídal.
„On Valentin není špatný chlap. Jen tu chce strašně moc zůstat, je tu úplně od začátku.”
„Já tedy musel podepsat, že tu nebudu déle než dva roky. Víc doktoři nikomu nedovolí.”
„Navlékl to jako biologický experiment. Cvičil, dřel, tahal náhrobky... Ale teď už lékařskou kontrolou neprošel. Odvápnění kostí, páteř jak násada od smetáku, srdce se jim nelíbí a navíc,” přiblížil se k nám a ztišil hlas, „zjistili u něj příznaky stihomamu.”
„To je smutné.”
„No jo. Ještě před měsícem byl v pořádku. Co se dozvěděl, že poletí na Zem, strašně se zhoršil. Skoro nekomunikuje, mám o něj starost.”
„Bojíte se, aby něco neprovedl?”
„Tak předně, nevykej mi, nebo už ti nic nepovím. A potom, já se nebojím, že něco provede. Já se bojím, že něco provede sobě. Zítra bude vynášet náhrobky na povrch. Chtěl jsem jít s ním, ale už budu na odvykačce. Možná by nebylo od věci, kdyby tam s ním šel jeden z vás, v rámci seznámení se prostředím.”
Příští díl: zde
