Sci-fi: Benzínka na Japetu 2. část

první díl zde

2. V prachu

(Elias)

Ráno vždycky slyším, jak Alan vstává, pokaždé ve stejnou dobu, mohl bych si podle něj řídit hodinky. Já si obvykle pouštím televizi, kde běží nějaký zábavný program, jako reportáž ze sklizně okurek nebo poslední summit EU. Stačí mi, když slyším, že někdo mluví. Signál sem přichází se zpožděním, ale pozná se to jedině na hodinách v rohu obrazovky.

Myšlenky vyřčené v televizi mě postupně probudí k přemýšlení. O práci, o čem jiném. Jsem rád, že jsem tady. S klukama je legrace, se šéfem si rozumím. Práce mne baví, navazuje na závěr mých studií, když jsem se specializoval na extraterrestrické klatráty. Teď, když jsou nejtěžší práce za námi, máme čas i na vylomeniny. Ještě teď se uchechtávám, když si vzpomenu na Herberta, jak letěl.

Dneska Alana ani neslyším, co se děje? Že by zaspal? Včera nám profesor Lidenbrock se svým kamarádem do noci vyprávěli různé historky, z nichž některým se smáli jen oni dva a některým ovšem všichni. Dnes se pojedou podívat na starou základnu z dob prvních výzkumů Japetu. Chtěli vyrazit hned po snídani.

V předsíni slyším Alana, otvírá dveře ke mně do pokoje. „Už jedem. Ty si dneska vybíráš náhradní volno?“

„Možná ještě vstanu. Ptal se po mně někdo?“

„Ani ne. Všichni řešili, jestli jsou Achajové totéž co Řekové.“

Usmívám se. Karlík, přítel profesora Lidenbrocka, je klasický archeolog, jak jsme se už přesvědčili. „Tak dobře pořiďte,“ přeju Alanovi. „A kdybyste potkali Peršany, tak jim pořádně namlaťte.“

Alan odešel a mně se pořád nechce vstávat. To náhradní volno není špatný nápad. Pohlédnu z okna. Je tam pořád tma, tma a mráz. Jako za polární noci, akorát že tady je noc po celý rok. Před týdnem Saturn vystoupil z uzlu své dráhy, prstenec je zase viditelný. Vesmírná gramofonová deska s obrovskou žlutou koulí uprostřed. Z toho obrazu by se dala romantika ždímat po litrech. Romantika a nostalgie. Dohánějí mě vzpomínky.

Do teleportu na Japetus jsem vstupoval se smíšenými pocity. Kdyby tohle zařízení existovalo již před deseti lety, mohl se můj život vyvíjet úplně jinak. Nemusel bych hledat útěchu v neperspektivních vztazích, padat do nich po hlavě a zase od nich utíkat. Jako zrovna teď. Z mé strany není expedice na Japetus nic jiného než další útěk. Útěk před Steffi.

Měli jsme se rádi, ano. Já určitě jsem ji měl rád. Ona... občas se zapomněla s nějakým kamarádem nebo s úplně cizím člověkem a pak mi vykládala o toleranci a že by nás vztah neměl svazovat. Byl jsem tak hloupý, že jsem s tím byl ochoten souhlasit. Než jsem pochopil, že se ta tolerance vztahuje jen na ni. Já když jsem chtěl jít jenom s klukama do hospody, Steffinka se mračila.

Ještě i to bych snad skousnul, než přišla s nápadem, že s jedním svým známým, je to úplný pako, a ještě s dvěma kamarádkami budou zlézat hory Jižní Ameriky. „Neblázni,“ říkal jsem jí. „Co si chceš dokazovat? Nezvládneš to.“

Kňourala, že ji podceňuju. Řekl jsem, že jí nedovolím odjet, ale stejně si sbalila a jela. Samozřejmě ten výlet nezvládl ani jeden z nich, za dva dny byli zpátky doma. A kdo myslíte, že za to mohl?

Pak už jsme se jenom hádali. Napsal jsem jí vzkaz, že letím na Japetus, z bytu jsem si ani nic nevzal a odebral se do vesmírných dálek. Ať si po mně truchlí, nebo ať mě pomlouvá s kamarádkami jako obvykle, je mi to jedno.

Já můžu být tady na Japetu jak dlouho chci, a kdybych měl nějaký pracovní úraz, nemusím se ani vracet. Můj hrob by byl prvním hrobem na Japetu. Za sto let budou chodit kolem turistické výpravy a číst si moje jméno.

Koukám, že to náhradní volno jsem nedomyslel. Nejlepší asi bude vstát, vyhledat společnost šéfa a vrhnout se do pracovního úsilí. 
(Herbert)

Naši čtveřici vede de facto starý Lidenbrock. Hupká s Karlem z kamenu na kámen, oba v těžkých skafandrech, jako by jim bylo dvacet. Já s Alanem jdeme za nimi a poctivě se děsíme chvíle, kdy některý z nich brkne a zaletí rovnou do nějakého kráteru.

Abych jim nekřivdil, ono se tu dá pouze hupkat. Místní gravitace nedovolí pořádně se zapřít, chce to zvláštní styl chůze. Dupnout a ve chvíli, kdy podrážka tlačí na podloží maximální silou, zatlačit nohou co nejvíc dozadu. Ale zase ne moc, aby nepodklouzla. Kdo neumí správně dupnout, odrazí se, letí a může jen nešťastně koukat, kam dopadne. Profesor je starý kozák, Karl si metodu velice rychle osvojil. Přesto je nespouštím z očí a představuji si, co udělám, až... Ale nic, co to přivolávat!

Profesor se už dostal do otáček, veškerou zábavu vzal prakticky na sebe.

„To když já byl, mládenci, ve vašich letech...“

„Tak jsme se potkali u eufratských naplavenin. Každý jsme tam kopali to svoje. To si vzpomínám,“ souhlasně pobrukoval Karl.

„No tak když jsem byl o něco málo starší. Ale opravdu jen o malinko. Tak jsem tu založil první základnu. Právě tu, co na ni jdeme. To se ví, dnes bych volil jiné místo. Tenkrát jsem chtěl prokázat spojitost mezi Cassini regio a Ymirem...“

„Ymirem?“ vpadl do řeči Karl. „To byl bájný oboupohlavý norský obr.“

„No moc obr to není. Spíš takový malý měsíček. Měl jsem teorii, že trousí po oběžné dráze prach, který Japetus chytá na náběžné straně, a proto že je Cassini Regio tmavé. Jenomže jsem kápnul na něco jiného.

„Bjelke-Lidenbrockův efekt!“ vyrazil ze sebe Alan.

„Přesně tak. Nejdřív jsem objevil kyslíkový pramen a ložisko pod Equator Montes a pak navrhl mechanismus uvolňování kyslíku ze směsi vody a oxidu uhličitého v tekutém jádru Japeta. Kolega Bjelke později model teoreticky rozpracoval a doplnil o účast hydromagnetického dynama...“

Přestal jsem poslouchat. Hydromagnetické dynamo mne vzrušuje asi jako Alana fotbal. Párkrát jsem s ním na to zkusil zavést řeč. S Eliasem to samé. O dynamu toho namelou, ale o míči vědí jen to, že vypadá jako molekula fullerenu.

Došlo mi, že se konverzace stočila jinam. Ke slovu se dostal Karl.

„...Enders to ovšem překládá jinak,“ ujišťoval nás spiklenecky. 
„My zlatého, mocného hradu jsme stráž, 
sbor věrných, co perští mužové v dál 
šli, v Hellénů zemi. Samotný král, 
náš vládce Xerxes, Dareiův syn...“

Aha, pro změnu staré Řecko, chvilka poesie. Zase vypínám a sleduji okolí. Krajina se změnila. Lidenbrockova základna se již dávno vynořila zpoza horizontu, který je tu pro dospělého člověka asi jeden a půl kilometru daleko. Ohlédl jsem se, z naší základny už vykukovaly jen špičky vrtných souprav. Barva terénu pozbyla jiskřivosti. Čím jsme byli hlouběji v prachovém zálivu, který odděloval obě základny, tím přibývalo černé. Teď už jsme šli prakticky pouze prachem. 
„Jde Artafrenes i Amistres rek,“ mění Karl verš tematicky k procházce, 
„jde Megabates i Artaspes s ním. 
Jich nad vojskem moc...“

Tak vida je, kluky řecký, taky jsou čtyři. Můj krok se poddává rytmu Karlova přednesu hexametru. Sleduji jeho stopy a přemýšlím, zda tu také zůstanou otisky podrážek tak dlouho jako ty Armstrongovy na Měsíci. Asi ne, prach je tu příliš jemný, nedrží tvar dlouho. Už po chvíli mají otisky oblé hrany. Prach tu teče jako voda. Z počátku se výpravy obávaly do Cassini regio vůbec vstoupit, aby v prachu neuvázly. Je tak jemný, že opravdu skoro teče. Naštěstí se ukázalo, že se prach ukládá miliony let a v tak nízké gravitaci, ve vakuu a při tak nízkých teplotách se docela ochotně vytvářejí prachové krystaly.

„Jdou velitelé hustých řad,“

No kam on na to chodí! Že ale umí být Karlík sugestivní, Alan už také bezmála pochoduje, starej Lidenbrock se chytil už dávno. Dup levá, odraz, skok. Dup pravá, odraz, skok... Opravdu se jde lépe, když napodobujete ty před sebou. Hezky do rytmu. Dup levá, odraz, skok... Když udělají krok všichni naráz, nemusíte dávat pozor, že tomu před vámi dupnete na patu. Dup pravá, odraz, skok...

Když dupnete, křupnou vám pod nohama jeden dva centimetry ztvrdlého prachu a stojíte na poměrně pevné struktuře. Tenkrát jsem opravdu myslel, že je jenom pevná. Jenomže, ona je také zatraceně tvrdá. Tak tvrdá, že netlumí otřesy. Prostředí jako stvořené pro resonanci. To jsem netušil a nevěděl to ani profesor. Jinak by jistě zavelel něco jako „Zrušit krok“ a prachový krystal pod námi by se nerozkmital. Nejprve jen málo, ale každý další krok mu přidal energii, která v jednu chvíli překročila energii krystalových vazeb a celá ta masa prachu pod námi ztratila pevnost. Kdyby to byl led, řekl bych, že rázem roztál.

Náhle jsem byl v prachu po kolena, za chvíli po stehna. Snad jsem vykřikl, protože profesor s Karlem se zastavili a ohlédli. Alan kousek ode mne na tom nebyl lépe, ale měl štěstí. Oběma rukama objal kus skály. Opravdové ledové skály vyčnívající nad moře prachu.

Došlo mi, že musím udělat něco pro svou záchranu. Snažil jsem se vyprostit, ale s pohybem mne polotekutý prach vtahoval stále hlouběji. Prostoupil mne chlad. Izolace skafandru se činila, ale na přímý kontakt s takovým množstvím zmrzlého prachu nebyla stavěná. Znovu jsem zacloumal nohama, poněkud jsem je snad povytáhl, ale už nestojím, je to spíš pololeh, stále se potápím. Prach mi stoupá k přílbě. Poslední, co vidím, je profesor, jak mi hází lano.

pokračování: zde