Marťanský bedekr - Sopky

Kam na Marsu? Kdo neviděl martské sopky, jako by tam nebyl. Poleťte je s naší cestovkou navštívit - dnes Olympus Mons.

Za mou fascinaci Marsem může hlemýždí tempo tehdejší socialistické polygrafie. Nebýt toho a nepochopitelného edičního plánu, patrně bych svou pubertu strávil na Měsíci. Měsíc je velice vděčný objekt. Již s malým dalekohledem rozeznáte krátery, s velkým i to ostatní, a když si počkáte na zimou vymrazený vzduch, díky kterému lze nasadit i jindy nepoužitelné zvětšení, snadno podlehnete dojmu, že tam jste.

Jen si sáhnout na tohle pohoří, přeskočit tenhle zlom, nahlédnout do tohohle kráteru,... jak se to všechno asi jmenuje? Na to jsem potřeboval mapu Měsíce. Takovou, jako namaloval Antonín Rükl, prý má co nevidět vyjít. Jenomže stále nějak nevycházela. Marně jsem škrábal na okénko hvězdárenské pokladny. Její osazenstvo zastupované v odpoledních hodinách dobrou paní Šejnovou mne už poznalo podle vrznutí dveří. "Ještě nic, ale už je to v tiskárně", "Ještě nic, ale prý už stříhají a skládají", "Ještě nic,..."

Až jsem se konečně jednoho dne dočkal. Nebyl to sice tak docela Měsíc, spíš Mars, ale to paní Šejnové nepřipadalo jako významný rozdíl. Se smíšenými pocity jsem mapu donesl domů, položil pod sklo na mém psacím stole, zadíval se a najednou už byl večer. Byla to krásná, tříhemisférová mapa od ing Příhody, nic takového jsem dosud neviděl. Od té doby jsem měl stůl vždy uklizený tak, jak to na mně rodiče nikdy nevymohli. Představa, že bych kvůli nedbale pohozené tužce neviděl Sirtis Major hraničila s intelektuální torturou.

Brzy jsem se stal odborníkem na... na Mars ještě ne, ale na tu mapu ano. Zatímco zoufalí učitelé zeměpisu do mne za léta školní výuky nedokázali dostat více informací, než že Kopřivnice není na Slovensku, ačkoli Tatry ano a že písmenem H je na slepé mapce označeno Rio de Janeiro, Coprates chasma střelím od boku coby mejdanové číslo i po téměř pětatřiceti letech a láhvi beaujolais.

Nezůstalo jen u pasivního prohlížení, zajímalo mne, co znamenají všechny ty latinské názvy. Slovník jsme měli pouze česko-latinský, tak jsem pomocí jiných slovníků, z latiny odvozených jazyků, tipoval, co by které slovo mohlo znamenat a v česko-latinském pak domněnku potvrdil nebo vyvrátil. Byla to fůra práce, dlužno podotknout, že zbytečné, tušil jsem, že někde takový seznam již musí existovat, přesto jsem se od ní nedokázal odtrhnout. Nakonec jsem všechny útvary na mapě uvedené přeložil, opatřil údaji o poloze, seřadil podle abecedy a přepsal přes kopírák na stroji.

Časem vyšla i ta mapa Měsíce, ale to jsem již byl starší, ke slovu se hlásily jiné starosti a tak jsem na Marsu již zůstal a dnes se rozhodl založit virtuální cestovku. Na titulní stranu prospektu nepřichází v úvahu nic jiného, než nejvyšší sopka Sluneční soustavy, Olympus Mons.

Je to velice pěkný a působivý snímek, na kterém si můžeme popsat hned několik charakteristik. Předně tu, že je to podvod. Nikdo nemůže sopku Olympus Mons takhle vidět. Proč tomu tak je, respektive není, napoví skutečná fotografie.

Základna hory má průměr 624 km a je na planetě s polovičním poloměrem, než má Země, takže i při svých úctyhodných 25 km výšky bychom díky zakřivení Marsu z úpatí ani neviděli její vrcholek.

Jako každá věda, i planetární geologie se snaží u nových útvarů hledat prvky, které už jsou známé. Máme-li porovnat sopku Olympus Mons se sopkami na Zemi, zjistíme, že takové tu také máme. Jsou to tak zvané štítové sopky a vytvořily největší pozemskou horu Mauna Keu (Mont Everest není nejvyšší, ale pouze nejvýše sahající hora. Mauna Kea měří od paty na mořském dně až po vrchol 10 km).

Štítové sopky patří mezi ty hodné. Nejsou to takové ty sopky, které se nám vybaví, když se mluví třeba o zkáze Pompejí. Erupce štítových sopek bývají poklidné, často se mluví jen o výlevech. Je to způsobeno nízkou viskozitou bazaltů, které snadno uvolňují natlakované plyny a nedocházívá k jejich přílišnému nahromadění.

S nízkou viskozitou lávy souvisí i nízký sklon sopky. Láva se snadno rozlévá do velkých vzdáleností. Nejmohutnější štítové sopky na Zemi jsou na Havaji, protože leží na horké magmatické skvrně, která dokáže sopky zásobovat opravdu vydatně. Jednou však i tyto sopky vyhasnou. Ne proto, že by se horká skvrna vyčerpala, ale proto, že díky deskové tektonice odplují kousek stranou nad poklidnější místo. Uvolní se tím místo pro další sopky.

Na Marsu žádná desková tektonika patrně není, čímž se dá elegantně vysvětlit, proč Olympus Mons vyrostl do takové neuvěřitelné výšky. Není to však jediný faktor, který výšku ovlivňuje. Nízká, asi třetinová, gravitace zaručí stabilitu vyšším útvarům, než na Zemi. Je třeba si uvědomit, že magma, které vyteklo na povrch, někde pod zemí chybí a sopka se může při nepřiměřeném zatížení zhroutit do sebe.

Již dávno před fotografiemi z kosmických sond pozorovali astronomové na Marsu bělavou skvrnu, kterou nazvali Nix Olympica, česky Olympský Sníh. Domnívali se, že opravdu pozorují jakýsi sníh na vrcholu hory. Nevěděli pouze, zda je to sníh vodní nebo zmrzlý oxid uhličitý.

Dnes, když máme zevrubné informace o velikosti kaldery, je zřejmé, že na vrcholku Olympu není pro sníh místo, ostatně ani fotografie žádný zaznamenávají. Zdá se, že to co je vidět dalekohledy ze Země, jsou jen oblaka, která se drží nad horou. Dlužno podotknout, že velice řídká oblaka.

Jak již bylo předesláno, Olympus Mons má hodně společného s havajskými štítovými sopkami. V jednom ohledu se však odlišuje, na okraji je zakončen vysokým schodem, jakousi šestikilometrovou, téměř kolmou skalní stěnou. To je úkaz nevídaný nejen na Zemi, ale i u ostatních štítových sopek na Marsu. O původu se můžeme jen dohadovat.

Jednou z hypotéz je přítomnost ledovce, o který se proud lávy zarazil. Kdyby se tato hypotéza potvrdila, znamenalo by to významnou změnu pohledu na vodní bilanci v dávných dobách. Tak významnou, že to na teorii vrhá velký stín podezření. V úpatí by se také musely nacházet stopy po přítomnosti tak mohutného ledového tělesa. Nicméně, na definitivní potvrzení či vyvrácení domněnky si budeme muset počkat.

Olympus Mons je symbolem martského vulkanismu, ale není to jediná sopka, která stojí za zmínku. Příště se podíváme na ty ostatní