Americký astronaut John Glenn již při svém prvním letu prokázal to, co Jurij A.Gagarin tušil. I v kosmu se musí jíst.
Kosmonautika je příšerně drahá záležitost, to je neoddiskutovatelný fakt. Stačí se podívat na rozpočet NASA a propadáme se do mdlob při představě, co užitečného by se za ty peníze dalo pořídit.
Je to trochu nespravedlivé, podobně jako u základního výzkumu, který přinese mnohem více peněz, než se do něj vložilo, ale někomu jinému. Právě tak i ta kosmonautika se již několikanásobně zaplatila na aplikacích souvisejících s výzkumem nových technologií a materiálů. To, v jakém dnes žijeme přepychu, je velkým dílem také díky kosmonautice.
S oblibou se v této souvislosti mluví o slitinách pro endoprotézy, o textiliích airbagu apod. Nemusíme chodit k ničemu tak speciálnímu. Produktem kosmického výzkumu je třeba i suchý zip. Nebo... ...nebo některé technologie výroby dlouhodobě uchovávatelných potravin. Všechny ty kaše v prášku, pytlíkové polévky, ozařované potraviny by nejspíš světlo světa poznaly i bez kosmických lodí. Otázka je, kdy, a zda by byla nabídka tak pestrá a technologie dostatečně propracované. Je jisté, že dobře zaplacený požadavek kosmické agentury vývoj velice urychlil.
Čím modernější kosmická strava je, tím méně futuristicky vypadá. Zatímco v počátcích bylo jídlo převážně v hliníkových tubách, dnes stále více připomíná plastová balení, která najdeme v supermarketu. Vysvětlení je jednoduché, alespoň pro stravu, kterou jedí američtí astronauté.
Americká strana nechává kosmickou výživu na starost soukromým potravinářským firmám, které poznatky svého vývoje obratem zužitkovávají i ve veřejném sektoru. Přesto tu rozdíly nalezneme.
Obaly potravin pro kosmické strávníky často slouží i jako nádoby na vaření a posléze servírování. Ve stavu beztíže je nemyslitelné, aby se časově již tak přetížený astronaut vztekal při vaření něčeho, co mu samovolně odpluje z plotny.
Příbory mají na vesmírné stanici stejné, jako na Zemi, pouze jsou tu navíc nůžky. Těmi odstřihnou vršek sáčku s dehydrovanou potravinou a natlačí do něj vlažnou nebo horkou vodu. Někdy je třeba ještě krátký ohřev v mikrovlnce a může se prostírat. Prostírá se v témže sáčku.
Další rozdíl se týká hlavně pečiva. Ve stavu beztíže si asi astronauté budou muset navždy odepřít rozkoš zakousnutí do křupavého rohlíku. Drobky poletující po vesmírné stanici jsou potenciálně nebezpečné pro jiné její obyvatele. Je to diametrálně odlišný pocit, když bagetu sníte, a když ji vdechnete. Proto je pečivo ve vakuových baleních již předkrájeno na kousky velikosti jednoho sousta.
Druhá cesta spočívá ve výrobě pečiva z nedrobivého těsta. Vesmírný krajíc připomíná spíš tortilu, kterou si lze namazat burákovým máslem nebo čímkoli jiným, ale hlavně lepivým.
Ruská strana do kosmonautiky soukromý sektor již tradičně moc nepřibírá. Má to své klady i zápory. Zápory jsou jasné, vyvinuté technologie se jen obtížně dostávají mezi veřejnost. Zatímco vyjmenovat všechny aplikace, materiály a technologie, které těží z amerického vesmírného programu, je daleko mimo rozsah tohoto článku, u těch ruských si vzpomeneme možná na robota v Černobylu využívajícího podvozek slavného Lunochodu a možná jen několik málo dalších aplikací.
Najdeme však i kladné stránky. Například u probíraných potravin. Rusové vyrábějí potraviny pro své kosmonauty bez účasti veřejného sektoru, takže je mají plně pod kontrolou. Výroba připomíná manufakturu, údajně tímto přístupem dosahují vyšší kvality a lepší chuti.
Zvláštní kapitolou je ruská záliba v konzervách. Samozřejmě mají hodně potravin balených v plastu, ale plechové konzervy se jim opustit nechce. Ve sci-fi povídce Měsíční tvář svou úlohu sehrála i plechovka medu. To není autorská licence, med v plechu se na kosmickou stanici vozí dodnes. Je to s podivem, uvážíme-li, jak se v kosmické dopravě šetří každým kilogramem a nakonec i objemem. Prázdnou plechovku je totiž třeba nějak zlikvidovat a jistě zabere více místa, než by zabral zmuchlaný sáček.
Další rozdíl ve stravování mezi oběma stranami je dnes již minulostí. Z počátku americká strana prosazovala svobodu ve všem. Brala, že je každého jeho věcí, co bude ve vesmíru jíst. Dá se tušit, že pro Rusy bylo něco takového nemyslitelné a měli i jídlo jasně naplánované a rozvržené. Časem se ukázalo, že tento způsob je lepší. Dnes jsou jídelníčky všech obyvatel kosmické stanice pečlivě sestavovány, aby obsahovaly všechny důležité komponenty v doporučených dávkách. Osobní vkus je však též brán v potaz, menu je sestavováno ve spolupráci s kosmonautem.
Kosmická strava je údajně více kořeněná. V beztížném stavu, navíc s jídlem uzavřeným v sáčku, se špatně šíří aromatické složky potraviny, a to je třeba dohánět na chuti. Kupodivu, čerstvé potraviny, jako ovoce a zelenina, na své chuti neztrácejí, tak se mohou servírovat bez úprav. Dnes to již lze, chladnička na vesmírné stanici se už nepovažuje za luxus.
A jak je to s kouřením a pitím alkoholu? Kouřit se nesmí. Zákaz se však podařilo prosadit teprve s vyspělými environmentálními systémy, které zaznamenají přítomnost kouře. Jsou svědectví, že do té doby se občas nějakou krabičku cigaret podařilo do kosmu dostat Rusům i Američanům.
Zrovna tak platí i zákaz alkoholu, ačkoli na ruské straně se dříve jistá malá dávka povolovala. K tomu se váže diplomatický incident z roku 1975, kdy se ve vesmíru poprvé spojily kosmické lodě Sojuz a Apollo. Došlo samozřejmě i na výměnu potravin. Američané obdrželi i tubu s nápisem Vodka. Neradovali se dlouho, ukázalo se, že jde o vtip, v tubě byl boršč. Zda k podrážděným komentářům došlo před nebo až po otevření tuby, se už nedovíme.
Namazat si chleba medem v beztížném stavu není jen tak. Chce to pořádný otvírák, trpělivost, pár fíglů a neuletět.
