Hodný strýček sršáň

Po světě létá asi sto druhů sršní. Jejich společnou vlastností je to, že je každý druh něčím zvláštní.

Populární, ale i odborná literatura posledních let hýří nadšenými výkřiky o tom, jak jsou sršně v podstatě mírumilovní tvoři, kteří živáčkovi neublíží. A nejen to, zároveň hubí spoustu obtížného hmyzu, takže jejich hnízda majitelé chat na svých pozemcích jen vítají. Tyto informace je třeba brát s nadhledem a autoři těchto řádek čtenáře důtklivě varují před neuváženými důvěrnostmi s tímto společenským hmyzem.

Sršeň obecná (Vespa crabro)

Na druhou stranu je třeba dát přátelům sršní za pravdu v tom, že ty naše obyčejné české sršně opravdu nejsou tak nebezpečné, jak by z jejich vzhledu mohlo vyplynout. Pokud si jich člověk nevšímá, ani ony nemají potřebu si všímat jeho. Když se cítí ohroženy, varují bručením, někdy i za letu vystřikují ze žihadla jed. Při zasažení očí (funguje až na vzdálenost 40 cm) působí jako zásah pepřovým sprejem. Bolestivější je samozřejmě žihadlo pod kůži, ale pokud není oběť přímo alergická na některou ze složek sršního jedu, není zdaleka životu nebezpečné. Toxicita jedu je menší než u včely medonosné, která navíc nechává žihadlo i s jedovým váčkem pracovat na místě činu. Sršeň obecná údajně vzdává pronásledování vetřelce 20 m od hnízda. 

Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia)

Při strašení historkami, co dovedou sršně v dalekých krajích východní Asie, je s oblibou zmiňována sršeň mandarínská. Je to největší potvora mezi sršněmi, její žihadlo už nebezpečné skutečně být může a je. Každoročně je hlášeno několik desítek úmrtí na následky bodnutí jejím šestimilimetrovým žihadlem.

O sršni mandarínské kolují mezi včelaři pověsti, že dva tři jedinci dokáží zlikvidovat celé včelstvo. To je tvrzení značně přehnané, ale má reálný základ. Jejich tělo je chráněno tak silným chitinovým pancířem, že proti nim nemá žihadlo včely žádnou šanci. Když taková sršeň včelstvo objeví, úl si projde a v klidu doletí pro pomoc. V tu chvíli je se včelami konec. Alespoň s eurovčelami, které byly pro svou výnosnost do Asie importovány a nestačily si vybudovat obrannou strategii, jako jejich místní příbuzné. Ty to řeší tak, že sršní průzkumnici nedovolí opustit úl a přivolat pomoc. Za cenu několika málo obětí sršeň obalí vlastními těly a usmrtí ji oxidem uhličitým a hlavně teplotou svých těl.

Ne vždy se to podaří, sršně na úl zaútočí a včely povraždí. Pak již jdou na jisto k plástvím. Ne pro med, ale pro včelí larvy. Jsou měkké, dobře se porcují a slouží jako potrava sršním larvám. Ty jediné jsou totiž masožravé. Sršeň mandarínská (ostatně jako většina sršní) neumí tuhou potravu přijímat. Běžně se pase jen na nektaru a sladkých šťávách. To by však jejímu tělu zdaleka nemohlo stačit (denně dokáže nalétat až 100 km). Proto se zde vyvinula zvláštní strategie. U těchto sršní nejsou závislé pouze larvy na dospělcích, ale i naopak. Larvy přinášenou bílkovinnou potravu natráví na energetický koktejl, tzv. sršní nektar, kterým se dospělé dělnice živí. Ukázalo se, že u člověka zlepšuje sršní nektar účinnost metabolismu tuků, proto ho užívají vytrvalostní sportovci. 
 

Sršeň žlutavá (Vespa simillima)

Sršeň žlutavá má podobný přístup k životu jako sršeň mandarínská. Snad proto je sršně mandarínské napadají a vyhánějí ze svého rajónu. Hromadně zaútočí, většinou se jim to povede, ale rozhodně to není pravidlo. Sršně žlutavé se dokáží účinně bránit zvláštní strategií. Pomocí speciálního feromonu přilákají spojence. Zajímavé na tom je, že to nemusí být nutně spojenci ze stejného hnízda. Sršním žlutavým patrně leží mandarínští predátoři natolik v žaludku, že jsou schopny zapomenout na příbuzenskou nesnášenlivost a v boji se spojit proti silnějšímu nepříteli.

Sršňomilové rádi uvádějí, že sršeň žlutavá, podobně jako ta naše, není člověku nebezpečná, hledí si svého a na člověka zaútočí jen v případě, že se cítí ohrožena. Až se však půjdete s těmito družnými tvory přátelit, mějte přes všechna dobrozdání na paměti, že sršeň žlutavá se cítí být ohrožena například i pachem lidského potu. Pokud by náhodou zapomněla, že je k lidem přátelská, chraňte si kořeny palců. Nikdo neví proč, ale to je jejich oblíbený cíl útoku. 
Sršeň asijská (Vespa velutina)

Tato sršeň, stejně jako sršeň mandarínská a žlutavá, pochází z východní Asie. V roce 2004 se však dostalo omylem do francouzského Bordeaux se zásilkou bonsají také jedno sršní hnízdo, bohužel plně obsazené. Není zcela jasné, proč nikdo hnízdo nezlikvidoval, jisté však je, že se zde sršně velice pěkně uchytily a každým rokem své panství rozšiřují. Plení úly a protože jsou velice útočné, mají vliv i na turistiku v této oblasti. Pokládá se za nebezpečné vůbec se k hnízdu přibližovat, sršně pozorovatele nejen spontánně napadají, ale i vytrvale pronásledují.

Zajímavý je jejich životní cyklus. Zdá se, že jejich původní život v monzunové oblasti si vyžádal dvouetapové hnízdění. První hnízdo je pouze provizorní, ne příliš veliké (koule o průměru cca 25 cm). Posléze je celé společenstvo opustí a postaví si nové hnízdo o průměru až 80 cm. Hnízda čítají řádově 10000 jedinců. Sršně asijské nejsou příliš velké, dosahují asi dvou centimetrů, ale jsou to neřádi první ligy. 
Sršeň Dybowského (Vespa dybowskii)

Tuto sršeň asi nepotkáte, u nás nežije a i jinde je poměrně vzácná. Za zmínku však stojí pro svůj parazitický způsob života. Je až zarážející a v hmyzím světě nevídané, jak může relativně nenásilnou cestou parazitovat. Ve své kariéře sice vraždí, ale jen jednou. Což je málo na to, jak velké společenství pak ovládne.

Sršeň Dybowského vnikne do hnízda sršně obecné nebo žlutavé, vyhledá matku a žihadlem ji usmrtí. Život v úlu běží svou cestou dále, nikdo nezaznamená žádný rozdíl. Pouze novopečená královna klade do pláství vlastní vajíčka. Dělnice se o ně starají a vychovávají nové potomstvo. Nějakou dobu tak žijí vedle sebe v hnízdě dva druhy, až původní hostitel přirozenou cestou vymře. 
Sršeň východní (Vespa orientalis)

Nakonec jsme si nechali asi nejzajímavější sršeň - sršeň východní. Disponuje mechanismem v živočišné říši nevídaným, o kterém jsme si do nedávna mysleli, že je vyhrazen pouze rostlinám - dokáže se živit slunečním světlem. Není to sice tak, že by sršeň nemusela přijímat živiny, ale část energie, kterou spotřebovává na let, je kryta jakýmsi biologickým ekvivalentem slunečních baterií.

Její tělo je tmavě hnědé, jen na zadečku má dvě velké žluté skvrny. Právě v nich se nacházejí ony polovodičové krystaly schopné měnit světelnou energii na elektrickou, která se obratem ukládá do zvláštní bílkoviny. Důmyslnými experimenty se podařilo prokázat, že největší část této energie sršeň využívá k letu. Dokonce tak velkou část, že mnohdy ani energie nesměřuje do akumulátorů, ale rovnou do svalového aparátu. Detaily tohoto mechanismu jsou stále předmětem výzkumu, nic ještě není definitivní.

Protože oblasti, které sršeň obývá (od 46°s.š. na jih), bývají často charakteristické velkými změnami teplot mezi dnem a nocí, využívají tyto sršně své elektrické akumulátory i jinak. Za ranního chladu jim naakumulovaná energie pomáhá rozehřát tělo a naopak, ve velkých parnech využívají inverzní proces k vnitřnímu ochlazování. Poslední jmenovaná vlastnost však ještě není definitivně prokázána.

Sršeň východní zřejmě využívá neobvyklých technologií, kde jen může. Například při stavbě hnízd umisťuje do buněk střešních pater zrnka magnetického nerostu. Předpokládá se, že pravidelná síť krystalků vytváří magnetické pole, které jim slouží k orientaci při budování hnízda. 
Další druhy

Úplný výčet sršních druhů a byť jen stručný popis jejich zvláštností je zcela mimo vítaný rozsah tohoto článku. S lítostí se vzdáváme vyprávění o druzích, které by laskavého čtenáře udivily svými malými rozměry, zbarvením či tvarem těla, takže by je mezi sršně ani neřadil. Máme na mysli především vespu affinis, kterou sám Linné řadil mezi včely, sršeň dvoubarvou vespa bicolor, která velikostí i zbarvením připomíná spíš pobledlou vosu velkou, nebo překrásnou sršeň tropickou vespa tropica, u které bychom ani žihadlo nehádali a přesto se zaměřuje na drancování hnízd jiných sršní.

Zaměřili jsme se jen na nejznámější druhy a ani ty nejsou popsány do detailu. Chtěli jsme upozornit pouze na zvláštnosti, které jsou pro některé z nich charakteristické. Ačkoli se v detailech jednotlivé sršně liší, jedno mají společné. Všechny mají žihadlo a na to bychom neměli nikdy zapomínat, zvláště při cestách do zahraničí. Východní a jižní sršně opravdu nebývají tak kamarádské, jako náš starý dobrý strýček sršáň.

Na YouTube lze snadno vyhledat drastická videa, ve kterých sršně mandarínské vyplení včelí úl. Na tomto videu naopak dokázaly japonské včely zabít sršní průzkumnici, ještě než stačila přivést posily.