Spor o prdy

Máme tu první zásadní problém, kterej se stal zdrojem uštěkanejch hádek, ublíženejch vydíracích manévrů a demonstrativního třískání dveřma. A jak se dalo při Jasonově svéráznosti očekávat, je to samozřejmě něco naprosto bizarního.

Ok, já teda nevim, ale mám zafixovaný, že před drahou polovičkou se neprdí. Rozhodně ne po měsíci vztahu. Jako víc lidí mi říkalo, že se k tomu nějak po letech dopracujete, ale už jsem pár dlouholetejch vztahů měla a tohle teda zůstalo díky bohu tabu. Jasně, stane se, ale tak trapná chvilka a jde se dál. Ale aby to byl naprostej standard? A v posteli?! To po mně fakt nikdo nemůže chtít. Ne, díky a nazdar tvá Máňa.

Začalo to nevinně jednoho večera, když jsem si k Jasonovi, kterej datloval něco do telefonu, zalezla do postele. Zaplula jsem pod krásně nadejchanou peřinu (to jsem ještě neměla ani nejmenší tušení, čím je asi tak "nadejchaná") a spokojeně se k němu přitulila. Jako výraz jeho potěšení bych čekala cokoli jinýho než nekonečně táhlej bublavej zvuk. Normálně tam hodil brutálního bubláka. Ztuhla jsem. A pak vyskočila na nohy.

"No to si snad děláš prdel?!"

Jason zvednul zrak od telefonu a pobaveně se pousmál. "A co jako?" odtušil.

"A co jako?! Že ses asi úplně posral jako!"

No, upřímně jsem doufala, že zase až tak hrozný to nebylo, i když jak jsem se dozvěděla z článku s názvem "Prdologie" (http://gsoumi.wz.cz/index2.php?id=hardy_povidka5), takzvaný Bublouš spadá do kategorie "mokrých tónů" a jako jeho vedlejší účinek se nezřídka objeví hnědá stopa na textilu. I když tenhle Jasonův úvodní už byl možná Bubloušova silnější forma "Rolling Stones"... no, článek každopádně doporučuju - zejména svojí sestře, alias Lordovi Hoven (o ní zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=415223), když mi přišel pod ruku, byla jsem zrovna po tréninku ve fitku a břišní svaly mě ze smíchu bolely tak strašně, že mi tekly slzy, přesto jsem ale musela dočíst do konce. Bublavé prdy v uzavřené mítnosti se také řadí mezi "15 nejhorších zvuků, při kterých se chcete zabít" (http://style.iprima.cz/kuriozity/15-nejhorsich-zvuku-pri-kterych-se-chcete-zabit). A jo, já jsem se v tu chvíli teda zabít chtěla. Jako vážně? Jason se mým zděšením královsky bavil. Dyť je to prej úplně normální. "Jo? Na jaký planetě, prosim tě?!"

Nejhorší na tom je, že on to myslel fakt vážně. A nechápal, proč já z toho dělám Třetí světovou. Prej z komára velblouda. Stála jsem u zdi, naplácnutá na stěnu jako ten komár, a říkala si, že se mi to snad jenom zdá. Za co? Řekni mi, za co. Začala jsem mu pomalu vysvětlovat, že tohle se prostě nemůže v žádným případě dít, že to je za naprosto všema mejma hranicema a že jsem právě prodělala srdeční příhodu. Nakonec rezignoval s tím, že jestli mi to fakt tak strašně vadí, ta to teda dělat nebude.

"Přísaháš?"

"Přísahám."

Odlepit se od tý zdi mi trvalo pěknejch pár minut. Jason poplácal místo na posteli vedle sebe. Nechtělo se mi tam, ještě před chvílí tam probublával tajfun. Nakonec jsem se ale odvážila a hlavou se mi honilo, že na tuhle epizodu snad dokážu brzo zapomenout - ty vole dyť já tohle ani nemůžu nikomu říct! Jasonovi bylo jasný, že kdyby se na mě teď pokusil sáhnout, tak mu tu ruku urazim, a tak mi dal pusu na čelo, obrátil se na bok a zhasnul.

"Dobrou noc, ty moje malá citlivko."

Zezadu jsem se k němu přitulila a zavřela oči. No a v tu chvíli tmu proříznul zvuk motorové pily. Jason vypustil Škrtiče.

"To sis fakt myslela, že dám na ty tvoje pindy, koozere?" smál se, až se za břicho popadal.

Vystřelila jsem z postele, div jsem se nepřerazila, a za prskání nadávek utekla do svýho pokoje. 

Jsem nasraná, vládne tichá domácnost. Jason můj postoj ignoruje, naschvál mě co chvíli protroubí a dál si stojí za svým. Nemůže o našem sporu prej ani nikde vykládat, protože kdyby se ho jakejkoli jeho kámoš zeptal, jak nám to klape, a on by řekl: "Dobrý, akorát včera se na mě naštvala, protože před ní prdim," nechápavě by se ho zeptali: "No a?" Nevěřim, že to tady vážně takhle chodí, dyť jsem tu už nějakej ten pátek a jedinej, kdo mě zatím ofouk, je on. Pán ale tvrdí, že třeba u nich v práci se prdí normálně a i ženský se tomu smějou. Ať žije novozélandská policie, ty vole.

No, nezbejvalo než se to pokusit prosondovat. Akorát to teda není zrovna problém, kterej chcete řešit s každým na potkání. Ještěže mám v práci šéfa, kterej tam celej den sedí a nemá do čeho píchnout. Popisuju Dinovi situaci a ten na mě chvíli bez mrknutí oka kouká. Pak pokrčí rameny a prohlásí, že je to celkem normální. Nicméně kdo někdy seděl u jednoho stolu se skupinou Číňanů, pro který je standard u jídla hlasitě mlaskat, krkat a prdět, ví, že to není relevantní názor. A tak když k nám na pokec zavítá policajtka Mel, ptám se taky jí. Ostatně s Jasonem občas pracuje, tak by o tom měla něco vědět. Čumí jak vyvoraná myš a říká, že je to nechutný, ale že jí to nepřekvapuje. A určitě to není standard. Aha!

Nicméně Jason mě doma stírá s tím, že Mel je pošahaná Angličanka, a jakej bych jako čekala názor od upjatejch Britů, co maj v prdeli pravítko. Jeho bratr prej na mámu prdí pořád. No super, šťastná to žena, nic jinýho nevim, co k tomu říct.

Tak takhle já jsem dopadla. Myslela jsem, že mám konečně chlapa, co za něco stojí, a teď se vedle něj bojim sednout na gauč, aby mi neposral nohu.