Christchurch a co z něho zbylo
Když jsem se v ráji zemětřesení vyloupla poprvý, byl ten make-up pořádně rozteklej (viz články zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=407923) a zde http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=408055). Přesto má ale ta vzpomínka v mým srdci hrozně speciální místo, protože jsem tenkrát v tom lijáku stála na úplně novým začátku, s očima navrch hlavy a plná očekávání, co se bude dít. A mohlo to bejt teda fakt cokoli.
Při našem dalším setkání byl už Christchurch zmalovanej jak stará bordelmáma... kýč, plast, navoněná bída. Ale za každou estetickou ránu pěstí nabízel obratem pohlazení v podobě krásnýho graffiti nebo záplavy tulipánů. Atmosféra šílenýho kontrastu, co nejde jen tak setřást.
To všechno proto, abyste nevěnovali pozornost tomu největšímu extrému - smutný realitě. Město vám neohrabaně ukazuje, kam se máte dívat - a kam nedívat. Veselý barvy a záhony kytek ale stejně nedokážou přebít všudypřítomný trosky, utrhaný zdi katedrál, vyrabovaný obchody a opuštěný čínský restaurace, ve kterejch můžete ještě v ledničkách zahlídnout plechovky coly. Čtyři roky po katastrofě vypadá Christchurch pořád jako z noční můry. Lešení všude, kam se podíváš, kolem se staví a opravuje, a člověk si skoro říká, jestli to úsilí není zbytečný. Nemůžou to tu dát do kupy ani za milion let... nebo minimálně ne do dalšího zemětřesení.
O Christchurch je známý, že je tu spousta Čechů, a bydlí tady taky Simon... a já si říkám ty vole, kdo by tady chtěl dobrovolně žít? Důvody jsou nicméně zřejmý - získat na Zélandu pracovní vízum, který povede k povolení k pobytu, není zrovna nejjednodušší věc na světě, a tady práci ve stavebnictví dostanete, i kdybyste ji nechtěli...
V naší grupě nicméně panuje skvělá nálada, všichni vyspaný do růžova, a i když v tomhle městě konec světa už evidentně nastal, počasí se konečně umoudřilo - sluníčko!! Dáváme si snídani v nádherný moderní kavárně, která uprostřed šedivejch trosek působí jako pěst na oko, a pak se rozdělujeme. Já a Kim se jdeme podívat do Muzea zemětřesení (http://www.canterburymuseum.com/quakecity/), ostatní volej procházku rozvalinama.
V muzeu nejdřív koukáme na dokument, kterej zachycuje autentický vyprávění lidí, co některý z christchurchskejch zemětřesení zažili, anebo příbuznejch těch, který ho nepřežili. Připadám si, že zrovna jedno lehký zemětřesení taky prožívám, jelikož venku se vrtá o sto šest, hučej mašiny a jedou sbíječky. Sedíme ve tmě tiše jako pěny a pozorně nasloucháme. Je to mazec.
Canterburský zemětřesení z roku 2010 zasáhlo velkou oblast, ale nejvíc samozřejmě Christchurch. Vážně zraněný byli dva lidi, na jednoho spadl komín (později zemřel v nemocnici), druhýho zasáhly kusy letícího skla, a další člověk zemřel na infarkt. To, že nebylo víc obětí na životech, se přičítá faktu, že k zemětřesení došlo v noci a na ulicích skoro nikdo nebyl.
A bum: 2011, 185 mrtvých. Největší dotřes po zemětřesení z roku 2010 měl mnohem horší následky, protože epicentrum se nacházelo přímo v Christchurch. Město vůbec nedostalo šanci vzpamatovat se z následků zemětřesení, ke kterýmu došlo půl roku předtím - skoro jako by se ho příroda vrátila dorazit. Už narušený budovy se k zemi řítily v podstatě samy, nejvíc lidí - 115 - přišlo o život, když se sesunula šestiposchoďová budova Canterburbury Television, která následně začala hořet.
Když se lehce otřesený přesuneme do další místnosti, čumíme jak vyvoraný myši. Je plná VTIPŮ o zemětřesení. Ty vole ty Kiwáci jsou fakt neuvěřitelný. Jako samozřejmě silnější kalibr, ale připadá mi to trochu, jako kdyby v Osvětimi byla u vitríny s botičkama zavražděnejch dětí nástěnka s vtipama o Židech. No, na Zélandu si prostě dělaj prdel uplně ze všeho.
Trochu rozpačitý se s kroucením hlavy (ok a já s pobavenym úsměvem, protože černočernej humor mě prostě baví - proto si asi v týhle zemi připadám jako doma) poroučíme ven. Tam už na nás čeká zbytek party hic a společně si to štrádujem dál na obhlídku terénu. Po chvíli narážíme na výstavu s názvem "185 prázdných židlí". To asi komentář nepotřebuje.
No a pak jsme prostě potkali Gandalfa...
Vzali jsme to jako znamení, že je čas vypadnout, a nabrali směr parkoviště. Ještě jednou se otáčim a prohlížim si dění kolem sebe. V parku děcka skáčou přes švihadlo, lidi posedávaj ve zbrusu novejch kavárnách a bezstarostně švitořej, stavební dělníci na nás pokřikujou a pískaj… naoko pohoda. Ta atmosféra je ale hrozně napjatá, jako ticho před bouří. Něco tu nehraje. Ospalý město, co čeká, až ho probudí pořádná čína. Koneckonců, podle předpovědí je to jen otázka času...
Po cestě zpátky ještě krátká zastávka v Lake Tekapo.
A pak už alou domů.
Lucie Menclíková
Fat bitch a trapná masáž
Čas vrátit se zpátky do současnosti – do domku na kopci, kterej sdílím s potrhlým policistou a pravděpodobně taky myší a vačicí.
Lucie Menclíková
Run, Forest, Run! aneb Hornice na útěku
V hostelu jsme naštěstí moc dlouho nezůstaly, po tejdnu následovalo stěhování k letišti a čupr Devonovi, se kterým jsem získala novou běžeckou trasu.
Lucie Menclíková
Uctívačka dortů nehází flintu do žita
Jak už jsem předeslala v minulým článku, potom, co mi pohled na váhu přivodil menší infarkt, jsem se rozhodla začít se sebou něco dělat. Ne že by mě tohle rozhodnutí nějak znenadání osvítilo, v minulosti proběhlo už několikrát.
Lucie Menclíková
Blues stárnoucí uctívačky dortů
Dovolím si na chvíli odbočit, aneb čas na tlustou vsuvku. O tom, jak mi věk a velikost pozadí přerostly přes hlavu.
Lucie Menclíková
Lásky jedné tmavovlásky IV. - Jak mě rybář zpráskal prutem
Přemejšlela jsem, že tuhle epizodu snad vynechám, páč je to už vážně trapný... Ale tak jednou jsem se rozhodla jít s kůží na trh, tak bych ji tam měla vynýst celou, no ne? Ou jé, směle do toho.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Kopání do mrtvol, říká o rozsudku bývalý příslušník StB. Padly podmínky
Dvě dvouleté a jednu tříletou podmínku uložil ve čtvrtek Obvodní soud pro Prahu 1 trojici bývalých...
Vzteklý křeček spadl do bazénu, nechtěl se nechat chytit. Pomohli až strážníci
Vzácný křeček polní se začátkem týdne zatoulal až na jednu zahradu v brněnské části Komín. Jenže...
Poslanci rozhodují o podmínkách prodeje některých lehčích drog
Přímý přenos Politici rozhodují o tom, zda umožní za pevně daných podmínek prodej některých lehčích drog jako je...
Zkouška z češtiny? Proti dřívějšku to byla dávačka, hodnotí maturanti
Studenti posledních ročníků maturitních oborů v pátek ráno znovu usedli k písemné části společné...
- Počet článků 76
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1774x
Story ze Zélandu a tak vůbec. Ovce, kopce a kopance — můj život, moje kecy, ber, anebo nech bejt.
POZOR, obsahuje ironii, nadsázku a trapný humor. Kdo nemá nic z toho rád, nebude mít rád ani mě.