Mirek Žáček umřel, řekla maminka, když dotelefonovala. Seděli jsme zrovna v restauraci Lunapark v Mariánských lázních.
Do Mariánek jsme jezdili pravidelně a teď, přesně po dvaatřiceti letech, jsme tu byli znovu, rodiče a jejich dva synové, seděli jsme venku u jednoho stolu v této základní sestavě, zatímco naše rodiny, ve kterých my s bratrem jsme manželé a otcové, seděly už pár dní na střídačce. Po dvaatřiceti letech jsme se sešli v této základní sestavě nejen tady, ale vůbec, protože od té doby, co jsme před těmi spousty let odtud odjeli, už jsme se v takovém úzkém kruhu nikdy neměli příležitost sejít. A tak jsme po těch letech na bratrův návrh podnikli spanilou jízdu právě sem, do Mariánek a taky do Lunaparku.
Mirek Žáček umřel, řekla tedy maminka a ta zpráva byla pro nás nová, znali jsme Mirka dobře, ale nevěděli jsme, jak na tom v poslední době je. A tak maminka chvíli podávala tuhle zprávu telefonem jiným lidem, co Mirka znali a jak dotelefonovala, řekla hned, tak Mirek je od včerejška po smrti a já nezapomenu, to přece víte, jak to bylo s tou krasobruslařkou, jak jsme kolegyni naší říkali Bacula, to vymyslel Mirek tu přezdívku, tak byl zase jednou předvánoční večírek na zimáku, a jak se tam všichni ožrali, tak někdo navrhl, a možná dokonce Mirek, že půjdem všichni na led. A na led chtěla jít i Bacula, která na bruslích možná nikdy nestála anebo jako děcko, tak jí nasadili a zavázali brusle, protože to ona by sama nebyl schopná, a pomalu se odpotácela ze šatny na led a jak už byla unavená, snažila se bruslit a hned po prvních krocích sebou sekla na tom ledě a začala strašně naříkat a řvát, řvala nahlas a bolestí, tak Mirek jako hokejovej trenér nejdřív zjistil, že to asi bude vážně zlomený, šel hned k telefonu, zavolal záchranku, rychle přijeďte, zranila se nám tady krásná krasobruslařka. A jak slyšeli, že krásná krasobruslařka má zlomenou nohu, byli za chvíli tam, za několik minut tam už byli dva, kteří hned na Mirka, tak kde máte tu krásnou krasobruslařku a Mirek s vážným ksichtem ukázal prstem na led směrem k naříkající Bacule, která pořád bolestí brečela a řvala, tak jejím směrem Mirek ukázal, támhle ji máte a ti dva ze záchranky pořád dělali, že nikoho nevidí, až jim došlo, že krásná krasobruslařka je Bacula, která do tý doby možná nikdy na bruslích nestála. A pak byl přece obrovskej zážitek s tím Žižkou, s bustou Žižky, to přece znáte, jak Mirek jednou zapomněl ve škole potvrzení o bezinfekčnosti, když jel na lyžařskej zájezd na Horní Bečvu a volal mi, Draho, prosím tě, otevři můj šuplík, já tam v šuplíku mám potvrzení o bezinfekčnosti, pošli nějaký kluky, ať dojdou na zastávku k autobusu a řidičovi ať daj to potvrzení, já tady na něj pak budu čekat na zastávce. A mě hned napadlo vzít tu Žižkovu bustu, která roky stála v kabinetě na skříni a dvěma klukům, na který byl spoleh, jsem dala potvrzení o bezinfekčnosti a k tomu ještě ten artefakt, tu bustu Jana Žižky s přelepeným vokem, co nás v kabinetě každou přestávku strašil. A když přijel řidič, a byl to fakt běžnej linkovej autobus, žádnej speciální spoj, tak řidič převzal od kluků bustu a povídá, a co s tím mám jako dělat? A kluci dali řidiči instrukci, předejte to panu učiteli Žáčkovi, on už na tu bustu čeká v Horní Bečvě. A na zastávce už čekal Mirek, a když si bustu nechtěl převzít, protože on chtěl jenom to potvrzení ze šuplíku, povídá řidič, podívejte se, já to už zpátky nepovezu, a tak Mirkovi nezbylo, než sochu převzít. A když se pak vrátil z toho lyžáku, přivezl zpátky i tohle veledílo, postavil to zpátky na skříň a říká mi, co to jako mělo bejt a já na to povídám, Mirku, on tě má asi strašně rád, ten Žižka, on za tebou strašně chtěl. A jak začala přestávka, ještě s někým jsem popadla tu bustu, vzala jsem Mirkovi tajně klíče od auta a Žižku jsme posadili na místo spolujezdce a připoutali jsme ho pásem k sedadlu. A když pak odpoledne přišel Mirek ke svýmu autu, najednou viděl přes okýnko, že má uvnitř spolujezdce, tak nastartoval a jel k nám. My jsme nikdo nebyli zrovna doma, tak mu otevřela babička a Mirek povídá, tohle je, paní Hrbková, pro Drahu. Tak se ta busta stala putovní. A víte, jak on ten Žižka skončil? Já ho pak dovezla zpátky do školy a Mirek ho vzal na zimák, postavil ho do branky a při tréninku ho úplně rozstříleli. Udělali z něj vostřílenýho Žižku. Takový věci jsme my dva vymejšleli. Nebo jak našeho společnýho kamaráda na lyžařským zájezdu zrychtovali, to víte? On byl taky trenér a během jednoho večera se sťal, jak zákon káže a jak usnul, tak od zdravoťáka vzali ajatin a omalovali mu pytel jak mandelinka bramborová. A když pak ráno, co se vrátil z lyžáku domů, uviděla tu mandelinku jeho žena, přiletěla do školy dělat cirkus a Mirek jí řekl, víš, musíš bejt trpělivá, to se jednoho dne vymyje a ztratí.
Po celou dobu, co maminka vzpomínala na Mirka Žáčka, kterého jsme taky znali, uvnitř v Lunaparku hrála malá kapela a když začali hrát pomalej ploužák od Presleyho, zvedli se a šli dovnitř, tatínek vzal maminku, která se mu poddala a tančili jako vždycky, když hrají něco takovýho jako cajdák It´s Now or Never.
