Ty nejlepší věci

Ty nejlepší věci člověk nikdy nenapíše, nikdy nesloží, nikdy nenamaluje, ty nejlepší fotografie se vždycky minou s fotoaparátem.

Od rána hořím, od rána v duchu píšu tento text, popsal jsem tak za chůze spoustu stran, ale teď, když se ho snažím rekonstruovat, už teď vím, že se to nemůže povést, že ty nejlepší věci, které mě od rána napadají, že na ty si už nevzpomenu, ráno jsem byl průtočištěm toho nejsilnějšího, co mě za poslední dobu napadlo, ale taky to byly ty nejmučivější myšlenky za několik posledních let, teď začínám psát od nuly, úplně od začátku a jsem jiný člověk, než kterým jsem byl ráno, kdy každý den začínám s kávou v Baru Rytmus, za oknem chodí každé ráno tíž lidé, vím, že od osmi do devíti ve stejném pořadí z levé strany okna do pravé projde Vladimír, který to má namířeno do Jazz Klubu, v závěsu za ním se objeví Pavel, který prodává v hudebninách Fila, že před devátou opačným směrem projde profesor Jařab a za ním po krátké chvíli půjde Monika do svého antikvariátu, a jak Monika projde, už vím, že budu muset končit, že se budu muset zvednout, zaplatit a vyjít ven, to oni jsou moje ranní hodiny, můj ranní orloj, a když za sebou zavřu dveře a ocitnu se na chodníku, najednou si vzpomenu, že bych měl být z nějakého důvodu veselý, tak tomu obrazu přizpůsobím krok a jdu do práce a cestou se usmívám na lidi a zdravím jako první a včera, když jsem tak přišel do muzea, stála v recepci Šárka, usmívala se na mě, já se usmíval na ni, pozdravil jsem jako první a ona mi povídá, to ti musím říct, zdál se mi o tobě v noci sen, bylo to celý temný, horor úplnej, jak teď posíláme tu naši výstavu jinam a spousta kurýrů tu je, tak jsem z toho celá nesvá, to se mi určitě promítlo do toho snu, ale pak ses tam objevil ty a všechno se rozplynulo a všude bylo plno světla a já jsem najednou nevěděl, co mám na to říct, tak jsem se jenom usmíval, ale v sobě jsem měl zrovna něco jiného, než o čem mluvila Šárka, v sobě jsem měl od rána samotu a černo, tak jsem řekl, tos mi udělala radost, holko, za to tě zvu na kafe, a jenom já jsem věděl, že je to všechno jinak, ale každý je rád klamán, tak jsem dál už neříkal nic, ale byl jsem Šárce vděčný za ten její sen a za to, že mi to řekla a byl jsem rád i za to, že sám jsem jí na chvíli klamán.

Ty nejlepší věci člověk nikdy nenapíše, ty se jenom rychle objeví a pak zase stejně rychle zmizí, teď cítím v sobě horkost a buší mi spánky, jak mám trému a strach z toho, že se mi nikdy nepodaří zachytit to, co dnešního rána jsem si v duchu sumíroval, když píšu pomalu a s rozmyslem, tak to drhne, já musím psát rychle, abych nestihl kontrolovat psané, abych to, co mě zrovna napadá, neohýbal špatným směrem, protože já myslím, jenom když píšu a tím se chci dobrat těch nejpodstatnějších věcí, bez kterých se nehnu z místa, toho, kdo jsem a co tady vlastně dělám, a dnes ráno jsem se toho už málem dotknul, to jeden z mých přátel mi kdysi řekl, když vidím hudbu, zavírám oči, ta věta se mi opakovaně vrací a vracela se mi i dnes ráno, to jsem byl trychtýř, kterým to padalo do mě z těch nejvyšších míst, zase jsem cítil tu nepopsatelnou vlnu štěstí, když jsem to zažíval, a už dopředu jsem věděl, že to zůstane jenom mezi námi, ve mně uvízlé, jenomže právě proto, že to nebylo ode mě, ale nekontrolovatelně to padalo do mě, zase jsem to zapomněl, psal jsem za chůze všechny ty obrazy a vidiny, všechno se to skládalo do sebe a já jim rozuměl, přestože dávaly protichůdný smysl, ale bylo to v řádu věcí, protože já skoro nikdy nevím, jestli to, co si myslím, jestli jsem to doopravdy já, jestli je to pravda, nebo jestli sám sebe chci přesvědčit lží, protože se bojím pravdy, a tak v tom prostoru, v němž se pohybuji, je zároveň něco z obého.

Dnes ráno jsem na chvíli zahlédl svůj horizont, ten vzdálený obzor, o kterém malíř Theodor Pištěk říká: Horizonty jsou nádherný, ale nesmíte chtít jít za ně. Tak už jsem zase klidnej.