Slib

Co jsem se naučil číst a psát, jen co jsem vyměnil tužku za plnicí inkoustové pero, začal jsem psát svůj román, svůj vlastní životopis, začal jsem psát o sobě, protože o ničem jiném jsem psát neuměl a vlastně ani nechtěl.

Bylo mi sedm a poprvé jsem začal naplňovat linkovaný sešit něčím jiným než předepsanými vzorovými písmeny, která jsem nikdy nebyl schopen napodobit ani přibližně, natož přesně. Co dnes už je pro mě dávno, bylo pro mě tehdy tady a teď. Jediná historie mých sedmi let bylo to, nač jsem si nemohl pamatovat: mé vlastní zrození a bezprostřední chvíle po něm a pak další dva tři roky, ale to už jsem v sobě nosil několik záblesků z dětské postýlky, zvuky a vůně bytu a melodie ranního vysílání rozhlasu a hlasy mých rodičů a hlasy babičky Růženy a hlasy tety Lucy a jejího muže, kteří tehdy bydleli s námi, a pak narození mého bratra Daniela. Sešit jsem měl rozložený na dřevěném peřináči, klečel jsem u něj na své posteli vrostlý koleny do matrace a lokty opřený o dřevěnou desku víka, jen tak jsem mohl psát, protože mi u toho vzrušením cukalo celé tělo.

Dvěma ápětkovými sešity jsem se postupně propsal do přítomnosti svých sedmi let a tam jsem někde po pár týdnech skončil, protože už nebylo o čem psát, ledaže bych si vedl deník, a na to jsem nikdy neměl potřebný zicflajš.

A tak jsem si do sešitu nikdy nezapsal zásadní rozhodnutí mého života, první toho druhu, které jsem udělal o rok později, které jsem učinil ve svých osmi letech, a to vím přesně, protože tehdy jsme, v tom šestasedmdesátém, vyhráli mistrovství světa v ledním hokeji nad Rusy s Holečkem v brance, s Martincem a Hlinkou a Pouzarem a bratry Šťastnými, Holíkem, Bublou a Kajklem a dalšími ve velkém finále v Katovicích, a pocit štěstí z tohoto triumfu mě při naší závěrečné hymně postavil do pozoru, stál jsem uprostřed pokoje s hokejkou v ruce a jak se rozcházela rodina od televizoru, maminka otevřela okno, aby se pořádně vyvětralo, já šel za zdrojem toho svěžího vzduchu, až jsem se ocitnul přímo u okna, parapet jsem měl v rovině očí, takže jsem neviděl do ulice, místo toho jsem hleděl na večerní dubnovou oblohu a horní patra hotelu Národní dům, který mi tehdy připadal jako zaoceánská loď, obrovský kolos, který kotvil uprostřed Olomouce, v samotném srdci našeho města. A jak tak šel zvenčí ten čerstvý vítr, stál jsem na prahu absolutního štěstí, které cukalo celým mým tělem, až jsem najednou začal dosahovat dosud nepoznaného vrcholu, jenž přesahoval blaženost z jednoho vítězství ve finále nad Rusy a stával se čímsi víc, čímsi vyšším a nepopsatelným, čirou euforií z toho, že jednoduše jsem a že jsem právě tady a teď a s těmito lidmi. A když už jsem nemohl ve svém opojení stoupat dál, přetavila se ta magická chvíle do extatické přísahy, do přísahy tajné a pronášené v duchu, do přísahy skoro posvátné, do přísahy sobě samému, že od této chvíle si už budu pamatovat každý den, který přijde po tom dnešním a že od nynějška si už budu každý večer pro sebe opakovat všechno to, co jsem dosud zažil, abych na nic z toho už do své smrti nikdy nezapomněl.