Tak nám soudruzi zase vesele oslavili Vítězný únor...

Pravda, demonstranti, kteří nad Gottwaldovým hrobem hlásali zkázu kapitalismu, by se vešli do jednoho autobusu. Snad na prvního máje, až soudruh Filip zapěje se svými příznivci internacionálu, bude účast hojnější. Z jednoho pohledu jsou ale tato setkání skalních soudruhů užitečná - dokazují, že komunisté nikdy žádnou "reformou" neprošli, jen se ji snaží předstírat.

Pročpak si asi soudruzi nechali v názvu to slovíčko "komunistická"? Znamená to snad, že se pořád hlásí k marxismu? Neříká snad marxismus něco o tom, že "výrobní prostředky" je třeba těm zlým kapitalistům vyvlastnit? Jakpak to jde dohromady s tvrzením, že dnes naši reformovaní komunisté hodlají postupovat zcela v duchu demokratické ústavy? Nebo snad máme věřit, že komunismus už dnes znamená najednou něco úplně jiného než v minulosti?

Soudruzi si pochopitelně musejí "komunismus" v názvu udržet, protože jejich elektorát potřebuje vědět, kde stále žije duch "starých dobrých časů". Umírnění voliči se už přesunuli k ČSSD, logicky komunisté musejí nějak ukázat, že oni jsou tou "hadcore" levicí. Pokud by se přejmenovali nebo opustili tradiční rétoriku, stalo by se z nich obyčejné "béčko" sociální demokracie.

Kdo lépe reprezentuje jejich voliče - "umírněný" filosof Dolejš nebo stalinistka Semelová? Komunistické vedení se sice vždy jemně distancuje od jejích výroků, není to přece oficiální názor strany. Ale v reálu ji pochopitelně potřebují. Tradiční voliči potřebují občas slyšet, že padesátá léta byla vlastně docela fajn a Horákovou popravili právem. Semelová je neřízená střela, ale minimálně jí můžeme přiznat, že si na nic nehraje.

Problém samozřejmě je, že strana musí navenek vystupovat demokraticky. To pochopitelně u skalních příznivců může vyvolat dojem, že se vedoucí soudruzi v demokracii až moc dobře zabydleli. Že se dokonce stali součástí establišmentu! K tomu se Semelová hodí - ukázat radikálům, že strana na ně stále myslí. Kdyby strana někdy komunismus zahodila, zahodila by i svoje voliče, kteří by se vydali hledat jinou, "autentickou" revoluční stranu, která by jim slíbila světlé zítřky.

Soudruzi vědí přesně, kde zalovit - jejich kořistí jsou lidé, kteří vzdychají po starých jistotách, lidé frustrovaní, přesvědčení o tom, že jim "kapitalistický" svět ubližuje a někdo by s tím měl "něco" konečně udělat, a mladí radikálové, kteří zase jednou hodlají napravit společnost. Z této logiky tudíž plyne závěr, že žádný "reformovaný komunismus" nemůže existovat. Komunistická strana bude vždy živa z radikalismu a svým voličům ho tudíž bude muset neustále servírovat. I kdyby se v programu stokrát zaklínala demokracií.