Rudá armáda nás prý osvobodila - a teď prosím tu o Karkulce!

Celá debata o významu "osvobození" Rudou armádou se vede v duchu pořádného zmatení pojmů. Nahlíženo z čistě vojenského hlediska nás Sověti skutečně osvobodili. Z pohledu politického nám ale SSSR rozhodně skutečnou svobodu nikdy přinést nehodlal. Demarkační linie nebyla vytyčena z toho důvodu, že Američani neměli benzín na delší cestu než do Plzně. Byla to linie politická, nikoli vojenská. Stejně tak Stalin trval na tom, že Rudá armáda musí dobýt Berlín, především z prestižních důvodů. Pokud bude nad zničeným Reichstagem vztyčena sovětská vlajka, bude to mít zcela jiný efekt, než kdyby tam vlály "hvězdy a pruhy".

Vojenská a politická linie se ovšem dá při hodnocení celé epochy jen těžko oddělit. Asi těžko bude někdo zpochybňovat, že Stalin střední Evropu chápal jako sféru svého vlivu. Nešlo o okupaci ve smyslu roku 1956 v Maďarsku nebo 1968 u nás. To ale neznamená, že SSSR jen čekal s rukama v klíně, jak se situace v regionu vyvine. Třeba v případě Poláků vynaložil značné úsilí, aby odstavil ještě v průběhu války jejich exilovou vládu v Londýně (vedenou nejdříve Sikorským, po jeho smrti Mikolajczykem), a místo ní protlačil své vlastní "Lublinské" vedení.

Pokud jde o nás, byl politický vývoj do značné míry určen Benešovými jednáními v Moskvě. Komunisté byli pevně etablovaní v Národní frontě a měli značný vliv na formování Košického vládního programu. Osvobozená republika rozhodně nefungovala na principu standardní demokracie. Monopol moci třímala Národní fronta, komunisté efektivně zabránili obnovení Agrární strany a obsadili důležitá ministerstva (hlavně vnitro).

Na vládě se nepodílela žádná pravicová strana, všechny vládní strany směřovaly jasně doleva, lišily se spíš mírou, kam až hodlaly v nastolování socialismu zajít. Na pořadu dne bylo znárodnění, které se týkalo všech důležitých oborů průmyslu. Zrodila se "závodní stráž", ze které se postupem času vyklubala "ozbrojená pěst dělnické třídy", tedy lidové milice. Tedy síla, která měla napomáhat státnímu převratu, pokud by "demokratické" prostředky selhaly.

Jistě lze argumentovat, že v roce 1946 řádně vyhráli volby. Jejich další počínání ovšem bylo sotva řádné. Byly zakládány "páté kolony" v ostatních stranách s cílem je rozbít a ovládnout. Na klíčová místa ve Státní bezpečnosti dosadili komunisté své lidi. Jelikož na Slovensku získala Demokratická strana (DS) dvojnásobek hlasů než Komunisté, snažili se ji vyšachovat z rozhodování ve státě. Nejdříve bylo v září 1947 v Žilině "odhaleno" protistátní spiknutí, ve kterém pochopitelně figurovali funkcionáři DS, následně se komunisté pokusili nechat DS vyloučit ze sboru pověřenců (autonomní slovenské vlády). Nutno říci že neúspěšně, ale jako generálka na Vítězný únor to stačilo.

Kdo vládne v Československu se dobře ukázalo v případě tzv. Marshallova plánu. Gottwaldem vedená vláda byla ochotná zúčastnit se konference v Paříži, kde se o něm mělo jednat. Ovšem 9. července 1947 odletěla vládní delegace do Moskvy - a do Paříže se najednou nejelo. Dostali jsme ultimátum, že pokud do 10. července účast neodvoláme, bude to mít "vážné důsledky" pro náš bratrský vztah se SSSR. Tak jak to bylo s tím osvobozením?

Z vojenského hlediska akce Rudé armády samozřejmě směřovaly k porážce Němců. Řadoví vojáci ani lidé, kteří je květinami vítali na ulicích, samozřejmě nemohli vědět, jaký zámysl chová sovětské vedení. Ovšem lze těžko popřít, jaký tento zámysl byl a kdo mu v našich končinách oddaně sloužil. Stalin si dobře pohlídal, aby komunisté získali silný hlas na politické scéně, aby došlo k utlumení hlasu domácího odboje a aby vítězství Rudé armády nenechalo obyvatele na pochybách, komu mají být vděční.

Nemám nic proti tomu uctít památku padlých druhé světové války, ať už bojovali na východě nebo na západě. Pokud jde ale o důsledky, které nám toto osvobození přineslo, pak není možné nebrat ohled na onu odvrácenou stranu mince. Po osvobození Američany by se podstatně hůř prováděl nějaký ten Vítězný únor...