Že je třeba stát řídit jako firmu jsme už slyšeli opakovaně. Doteď ovšem nemám tušení, co to znamená, nebo přesněji co si pod tím dotyční slibovači vlastně představují. Zeman dosadil do Strakovky jakousi "vládu odborníků", ANO zase stále opakuje své "nejsme jako politici". Do popředí se staví idea, že stát by neměli řídit politici, ale jacísi odborníci nebo manažeři. Řízení státu je v tomto podání vlastně čistě technokratická záležitost. Místo politiky potřebujeme zavést manažerský princip a vše pošlape jako hodinky...
Zní to lákavě - politici jen žvaní, my budeme místo toho konat. Místo nekonečného politikaření budeme hledat nejlepší řešení. Místo neschopných politiků dosadíme špičkové lidi. Svým způsobem ten přístup chápu, je to logická reakce na to, jak naše politika vypadá.
Problém je v tom, že politika nikdy nebude hledáním jakéhosi "nejlepšího" řešení. Politika je kompromisem mezi zájmy různých voličských skupin. Tyto zájmy jsou různorodé a velmi často ostře protichůdné. Úkolem politiky je najít mezi nimi nějakou rovnováhu. Technokratický pohled na věc si vynucuje nalezení nějakého "správného" řešení. Je pro něj obtížné pojmout fakt, že politika žádné správné řešení nemá.
V teorii cílem firmy je dosáhnout co nejvyššího zisku. Tato premisa se u státu pochopitelně použít nedá. Stát se nemůže vždy ohlížet na to, jestli je něco hospodárné nebo ne. Stát nemůže zavřít každou poloprázdnou obecní školu nebo okresní nemocnici. Sice by se tím zachoval spořivě, ale na úkor svých "zákazníků". Stát musí zajistit určitou míru komfortu a dostupnosti svých služeb, dokonce i když na tom prodělává. Firma může nevytížené pobočky zavřít, stát to tak jednoduché nemá, jelikož na jeho provoz se skládají všichni, takže mají také nárok na jeho služby.
Soukromý sektor si obvykle podvědomě spojujeme s efektivitou, zatímco stát naopak. Problém je, zdali je něco jako "efektivní stát" vůbec možné. Méně byrokracie nám už slíbil kdekdo, ale zatím stále čekáme. Jelikož Parlament neustále přijímá další zákony a zřizuje nové agendy, úbytek byrokracie se jeví jako utopie. Tvrzení, že stát je třeba řídit jako firmu, je tedy už z podstaty nesmyslné. Efektivita výrobního sektoru je na úřady nepřenositelná. Efektivnější úřadování znamená "najmeme víc lidí, aby stihli vyřídit víc papírů".
Přitom je třeba vzít do úvahy, že firemní byrokracie není často o nic efektivnější než ta státní. Čím jsou větší, tím víc jim hrozí přeměna v neefektivního molocha. Vrcholoví manažeři netíhnou k tabulkám, grafům, statistikám a nekonečným poradám o nic méně než kdejaký státní úředník. Představa, že by lidé ze soukromé sféry dokázali vymyslet efektivní úřady, je založena spíš na naději, která bývá bohužel poražena zkušeností.
Kouzlo soukromého sektoru se skrývá v jediném - neefektivní společnosti prohrávají v konkurenci nových žraloků, kteří ještě nezabředli do osidel firemní byrokracie. Tento cyklus se stále opakuje. U státu ale neexistuje nic jako konkurence mezi jednotlivými institucemi nebo "boj o zákazníka". Není tu žádný tlak na zdokonalení nebo odstranění těch, které neplní svou funkci. Pokud už k nějakým změnám dochází, důvodem není, aby se něco zlepšilo, ale spíš je třeba vytvořit teplé místo pro nějakého funkcionáře.
Celá myšlenka "stát řízený jako firma" je založený na nerealistickém očekávání, že by si úřad mohl osvojit efektivitu komerční sféry. Aby k tomu mohlo dojít, museli by politici přistoupit k rozsáhlé demontáži státní agendy. To by je však připravilo o moc a vliv. A o tu jde v politice všem. Ať už to přiznávají nebo ne...
