Nastoupil nový papež a někteří v něm vidí šanci na změnu. Otázkou ale je, jestli je taková změna vůbec možná. Není právě neměnnost církve podmínkou její existence? A je nějaká církev vůbec potřeba?
Náboženství existovala prakticky v každé lidské společnosti, i když jejich podoba byla velice různá. Některé podoby se nám mohou zdát opravdu extrémní - například Aztékové uctívali Slunce a krmili jej lidskými srdci, které vyřízli obětovaným. Některé prvky jsou jim ale společné, nejen v křesťanství se vyskytuje motiv potopy světa, vize posmrtného života a posledního soudu je k nalezení už u starých Egypťanů, kdy bylo srdce zemřelého váženo bohyní pravdy Maat. V severské mytologii zase nalezneme Ragnarok, tedy jakousi obdobu závěrečné bitvy mezi anděly a démony, byť Ragnarok nekončí nějakým vítězstvím dobra, nýbrž vzájemnou anihilací.
Obecně se dá říct, že každé náboženství je produktem společnosti, v níž vzniklo. Zároveň také platí, že tato náboženství s touto společností také obvykle zanikají. Kdo si dnes vzpomene na bohy starých Sumerů nebo Babyloňanů? Křesťanství, stejně jako židovské nábožentví nebo islám, dokázalo přetrvat tak dlouhou dobu proto, že nebylo vázáno na žádný konkrétní stát a naopak se stále šířilo a obracelo na víru i "pohany". To samozřejmě mělo jeden zásadní důsledek. Pokud nějaké náboženství existuje 2000 let a víc, společnost je už nekonečně jiná než ta, která ho původně stvořila. Samozřejmě i křesťanství se za tu dobu změnilo, definitivní kánon byl schválen až ve čtvrtém století n.l., ale rozhodně ve vývoji společnosti nestačilo. Proč?
Protože se nemůže zbavit závislosti na Bibli. Její nejstarší pasáže vznikly před mnoha tisíci lety, přičemž jejími autory byli pochopitelně lidé, jejichž chápání světa bylo zoufale jednoduché. Příběh o stvoření světa dnes už těžko můžeme brát vážně, tedy pokud nejste kreacionista. Bible je ovšem kamenem natolik zásadním, že jej ze základů církve vyjmout nelze. Nelze jej ani upravit, maximálně přeložit do modernějšího jazyka.
Bible sama sebe pojímá jako návod k životu, a to jediný správný a závazný. Ve starém zákoně jsou podrobně popsané detaily pro provádění zvířecích obětí i pravidla rituální očisty. Z hlediska historie je to zajímavé, ale dnešní společnosti to samozřejmě nemá co dát. A pokud bychom se pokusili vyextrahovat jen skutečně univerzální mravní ponaučení, je možné ho bez problémů shrnout do dvou položek: desatero a "zlaté pravidlo" (čiň ostatním tak, jak chceš aby oni činili...). Vlastně tedy dostáváme Kantův vyšší princip mravní. Zbytek Bible bychom mohli klidně zapomenout.
Jenže církev nemůže stát jen na dvou jednoduchých pravidlech. Aby si udržela své příznivce, musí nějak budovat svou výlučnost. Musí mít své identifikační znaky a rituály. Musí mít pompézní chrámy a kostely. Potřebuje zachovávat kontinuitu. Pokud by se chtěla přiblížit moderní společnosti, musela by přehodnotit svůj postoj k antikoncepci, k potratům, k postavení homosexuálů, musela by se vzdát latiny a přestat rozlišovat hodnostáře podle barvy čepiček. Církev tedy stojí před zacykleným problémem - pokud chce získat nové stoupence, musela by se modernizovat, ale pokud to udělá, riskuje ztrátu konzervativců.
Jsem sice ateista, ale mám za to, že každý z nás v něco věří, i kdyby to měl být čistě morální princip. Každý si může položit otázku, jestli je naše existence pouhá náhoda, nebo jestli za tím není třeba nějaký ten inteligentní design. Víra v existenci sil, které nás přesahují, je pro mě pochopitelná. Pokud je smrt skutečně konečná, můžeme pochybovat o významu vlastního života. Proč jsme tady, když za pár desítek let už nebudu existovat? Každý může najít nějakou jinou odpověď. Někdo může život chápat jako o to vzádnější dar, někdo může najít smysl ve své práci, v pomoci ostatním a někdo najde útěchu ve víře, že jeho život je součástí něčeho většího, co přetrvá.
Co ale nemohu přijmout, je víra institucionalizovaná. Nomohu přijmout myšlenky, které jsou mi předloženy z vnějšku, jako neměnnou pravdu. Pokud něčemu věřím, musím k tomu dojít skrze nějaké vlastní přesvědčení. Takže i pokud bych věřil v Boha, nemohl bych přijmout Bibli, protože moje povaha mi velí pochybovat. O sobě, o svých názorech, o svém přesvědčení. Přestože něčemu pevně věřím, nemůžu to vydávat za pravdu, neboť každý je omylný. Církev mi ale předkládá dogmata, o nichž se nemá pochybovat, mohu je pouze přijmout nebo církev odmítnout jako celek.
A v tom spočívá její prokletí.
