Proč si tak hnusíme Prague Pride?

Z nejrůznějších reakcí mám pocit, že se Prahou chystají za mohutného hajlování pochodovat skinheadi, a ne průvod neškodných lidiček v trochu ujetých barevných kostýmech. Opravdu nás něčím tak zásadně ohrožuje?

Vlastně si ani nevzpomínám, že by pochod skinů budil takové vášně. Přitom skutečně nevím, koho duhový průvod tak moc ohrožuje, že se někteří komentátoři uchylují až k téměř nenávistným výlevům, v nichž všechny šmahem označují za "úchyly", přičemž nečekám, že by někdy osobně poznali alespoň jednoho z pestrobarevných účastníků. Je tohle skutečně nutné?

Nejedná se o žádný prvomájový průvod, kde musejí všichni povinně stát s mávátky, nikdo není nucen se na něj dívat, měnit svou sexuální orientaci ani si jinak uspořádávat svou rodinu. Někomu se zdá křiklavá a nevkusná, budiž, ale proč z toho dělat drama? Pochod přejde, voda se nad ním zavře a jede se bez problémů dál. Teprve za rok si všichni vzpomenou, že už zase bude pochod a znovu se objeví téměř identické komentáře, které od loňských nerozeznáte.

Zásadním argumentem proti pochodu je, že sexualita patří do ložnic, ne do ulic. Jistě se s něčím takovým dá souhlasit. Ovšem nedá mi to se nezeptat - uplatňujete stejná mravopočestná měřítka třeba na proslulý karneval v Riu? Tvrdili byste se stejnou vehemencí, že něco takového do ulic v žádném případě nepatří?

Troufnu si tvrdit, že ne. Protože Rio nám ukazuje tu "správnou" sexualitu, tu většinovou, na kterou jsme si už zvykli. Zatímco PP nám ukazuje tu "špatnou", na kterou zvyklí nejsme a proto ji odmítáme. Výzkum prokázal, že u mužů i u žen vyvolávají sexuální scény mezi dvěma muži silný odpor. Tento instinkt je evolučně zakonzervovaný v našem podvědomí a troufnu si tvrdit, že je hlavním důvodem nechuti k pestrobarevnému pochodu. Ostatní argumenty, jako třeba boj za záchranu tradiční rodiny, mají za cíl tento odpor nějak racionálně odůvodnit.

Často se ozývá následující: "Homosexuálové mi nevadí, ale..." ... jen pokud je není moc vidět. Když je najednou vidět je, tak se tolerance poněkud vytrácí. V americké armádě dlouho platila zásada "don´t ask, don´t tell", tedy že homosexuál může sloužit v armádě, ale jen pokud se to o něm neví. Když to na někoho prasklo, musel odejít. Princip je stejný - mnoha lidem homosexuálové nevadí, pokud jsou neviditelní.

Pražský pochod je právě z toho důvodu určitým testem, do jaké míry se dokážeme vypořádat s instinktivním odporem k homosexualitě, který stále podvědomě pociťujeme. Někteří tvrdí, že tímto pochodem se homosexuálové separují od většinové společnosti. Není ale tou bariérou spíš podvědomý pocit, že homosexualita je zvrácená a odporná? Skutečná tolerance totiž nespočívá v tom, že jsme ochotni se s něčím smířit, když to odklidíme mimo své zorné pole. Tolerance nastává, když něco přijmeme jako normální součást lidské existence, aniž by se proti tomu bylo třeba hlasitě vymezovat a bouřit.