Ve Fergusonu a okolí to v posledních dnech pořádně vřelo. Na jedné straně jsou dva mrtví, z druhé se valí obligátní obvinění z rasismu, podpořená mohutnými protesty v ulicích. Další se dají očekávat při pohřbu zastřeleného Michaela Browna. Můžeme sledovat střety "bělošské" policie a "černošských" protestujících, vzduchem létají kameny a vane slzný plyn. Musí USA čekat na dalšího Martina Luthera Kinga, aby ji opět vyvedl z temných vod rasismu?
Z historického hlediska mají Američané na hlavě másla dost. Ku-klux-klan rozhodně nebyl nějaký spolek zahrádkářů. Rasová segregace byla až do šedesátých let vtělena přímo do zákonů, jakožto doktrína "odděleni ale rovni" nařizovala rasovou separaci např. v dopravních prostředcích nebo školách. A ačkoliv tyto zákony byly už před lety zrušeny, nejsem rozhodně přesvědčen o tom, že tím byl rasismus vyplet až do kořene.
Jenže nic v životě není - abych tak řekl - černobílé. Nepochybuji o tom, že u "bílé" většiny existují vůči černochům předsudky. Stejně tak ale existují u černochů předsudky vůči bílé majoritě. Tyto předsudky mohou snadno vykrystalizovat v jakýsi "syndrom oběti", který se projevuje tím, že prakticky cokoliv, co někdo z "bělochů" udělá, se automaticky vykládá jako projev rasismu. I kdyby to byla sousedská hádka o spadlou hrušku.
Právě onen pocit, že jsou stále obětmi "zvůle" většiny, dává menšině pocit ospravedlnění toho, co dělá nebo se jí děje. Žijeme v chudé čtvrti? Za to můžete vy! Měli byste se o nás líp starat! Je to vaše vina, že se nám nedaří! Zaříďte, ať se nám vede líp! Většina vytýká menšině kriminalitu, neschopnost se o sebe postarat, menšina ji zase obviňuje, že jí klade překážky v jejím vzestupu a nepřeje jí úspěch. Každá strana má svůj kus pravdy, ale žádná celou.
Když někde existují ghetta, kde nevládnou zákony, ale kriminální gangy, je těžké se "bělochům" divit, že se jim vyhýbají širokým obloukem. Rappeři vtloukají svým fanouškům do hlavy "zbohatni nebo zemři", vládne tam právo silnějšího. Asi bude někdo těžko brát jako rasismus, že s tím majorita nechce mít nic společného. Zastřelený Michael Brown nejdřív nakoupil bez placení, pak si to štrádoval středem ulice. Utlačovaná menšina? Spíš samozvaný král světa. Pak si možná prostě vyšlápl na policistu, který na nic nečekal a tasil... Je to rasismus?
Celý kontrast vynikne ještě víc, pokud si srovnáme, jak si vede menšina původem z Asie. Rasismus vůči Asiatům nebyl přitom historicky o nic menší. USA se dívaly na předválečné Japonsko hodně z vysoka, stejně jako třeba Britové, kteří následně za tuto povýšenost zaplatili řadou porážek na souši. Kdo by se bál nějakých "Japončíků", že? Za války pak byly osoby japonského původu v USA internovány, byť šlo o americké občany.
Pokud se ale podíváme na situaci dnes, tak zatímco studenti asijského původu dosahují značných studijních úspěchů, černoši na tom ani přes pozitivní diskriminaci nejsou zdaleka tak dobře. Rozdíl je v tom, že asijští studenti mají mnohem vyšší ambice. Nečekají, že je k úspěchu vytáhne většina. Nehrají roli oběti, ale snaží se předsudky porazit výkonností. Netvrdím, že je to jediná příčina rozdílů, ale je třeba ji vzít v potaz.
Pokud menšina chce, aby jí většina pomohla, musí pro to něco udělat. Nikdo nemá zájem pomáhat někomu, kdo se chová jako ukřivděné dítě, které jen opakuje, že jsem odporný rasista, když mu tak málo pomáhám. Pokud na straně menšiny není vidět snaha, vytratí se postupně i z řad většiny. Pokud bude menšina nečinně sedět v ghettech a stále dokola se utvrzovat ve správnosti svého konání, tak je většina ven z těch ghett nevytáhne. Naopak si bude spíš přát, aby z těch ghett menšina vycházela co možná nejméně...
