Nový Hobit očima fanouška

Přiznám se bez mučení, že filmový Pán prstenů patří mezi mé oblíbence. Když se začalo mluvit o Hobitovi, říkal jsem si "hlavně ať to nedopadne jako Star Wars." V týdnu jsem se konečně dostal do kina na druhý díl. Tak jak si zatím série vede?

Hobit není knihou právě zralou ke zfilmování. Z mého pohledu je sice čtivější než Pán prstenů, protože je napsaná podstatně lehčím stylem, jde ale o text určený pro děti, a je jak stylově tak obsahově s Pánem prstenů značně nekompatibilní. Peter Jackson na to pochopitelně zareagoval tak, že vzal z děje jen základní kostru a zbytek dotváří tak, aby ladil s předcházející trilogií.

První filmový hobit nedopadl vůbec špatně, ale samozřejmě laťku nastavenou Pánem prstenů nepřekonal. Jednalo se spíš o dárek fanouškům série, jako jsem třeba já. Byl natočen v podobném duchu jako první díl trilogie - rozvleklejší úvod s cílem uvést děj a představit hlavní postavy. Po stránce stylové mi Hobit připadá vytříbenější než Pán prstenů, kde na prvních dvou filmech bylo znát, že si režisér na velkolepé rozměry teprve zvyká. Je také výrazně vtipnější a hravější - což je vidět třeba při závěrečné scéně na stromech. Bohužel tu byly i různé zbytečné scény jako souboj kamenných obrů v průsmyku, a závěrečná bitva s gobliny se nesla spíš v animákovém duchu, což filmu dost ublížilo. Naštěstí se nám vrátil schizofrenický Glum, který rozhodně nezklamal.

Jak se tedy podařil druhý film? Pokud jste ho ještě neviděli, následující text bude obsahovat několik spoilerů, ale budu se to snažit držet na minimu.

Druhý Hobit je na mnoha místech prošpikovaný odkazy na slavnou trilogii. Hned v krátkém úvodu v Hůrce si režisér zopakuje své krátké zjevení před kamerou a neopomene přidat záběr na vývěsní štít Skákavého poníka. Pak se už ale děj hned stočí zpět k výpravě, která prchá před skřety a hledá útočiště v Meddědově domě. Medděd je sympaťák od pohledu a hraje s Thorinem nevyhlášenou soutěž o nějhlubší hlas. Škoda, že je ve filmu jen krátce, ale šanci má ještě ve třetím dílu.

Pak už je na pořadu dne vstup do Temného hvozdu. Zde se v ději opět v reminiscenci Dvou věží zjevuje Galadriel a telepaticky předá Gandalfovi instrukce, aby jel hned vyšetřit podozření týkající se Nekromanta. Šedý čaroděj tedy musí výpravu opustit. V knize Galdalf odjíždí, aby společně s Bílou radou vypudili Nekromanta z jeho pevnosti, ale bitvu o Dol Guldur si režisér pochopitelně nechává jako velké finále. My už samozřejmě víme, kdo Nekromant je, ale Saruman to zatím jednoznačně odmítá.

Následuje výborně zpracované bloudění temným hvozdem, jež místy nabírá skutečně halucinogenní chrakter. Zároveň film ukazuje, jak Bilbo pozvolna propadá prstenu. To je důležitý motiv, který v knize pochopitelně chyběl. Tam nebyl prsten nic víc než kouzelná hračka, která způsobuje neviditelnost. Ne tak tady. Trpaslíci jsou posléze polapeni pavouky a Bilbo se je snaží osvobodit. Tato část působí trochu jako prodloužení scény s Odulou, ale líbí se mi jedna věc - v knize si Bilbo s pavouky normálně povídá, ve filmu jim ale rozumí jen když má nasazený prsten. Pavouci jsou tvorové zla a proto jim rozumí, jen když je - svým způsobem - spojen se zlem.

Následující bitku přerušuje příchod elfů a mezi nimi nechybí Legolas a kapitánka Tauriel. Trpaslíci jsou zajati a putují do kobky. Do popředí se konečně dostává elfí král Thranduil. U jeho charakteru udělal režisér jednu podstatnou změnu - v knize byl Thranduil "zlý", protože bažil po trpasličím zlatě. Film ale naznačuje, že jeho jednání může ovlivňovat nějaká vnější síla, nebo že Thranduil není zkrátka sám sebou.

Legolasova přítomnost ve filmu mě nijak nepopuzuje. Je to Thranduilův syn, takže nevím, proč by se tam nemohl objevit. V trilogii mě Legolas nikdy příliš nezaujal, tady působí dospělejším dojmem. Také se konečně dostává do nějakých trochu osobnějších konfliktů, což se týká především Tauriel, další nové postavy ve filmu.

Pokud proti ní někdo protestoval, tak nechápu proč. Film není doslovnou předělávkou knihy, takže pokud nová postava nestaví děj vyloženě na hlavu, tak proč ne? Navíc tato změna naprosto zapadá do Jacksonova stylu. V trilogii musela Arwen podstoupit jízdní závod s Přízraky a pak na ně přivolala řeku. Eówin si vydatně zabojovala u Minas Tirith, zvlášť pokud jste viděli prodlouženou verzi, a musela se střetnout s Prvním Nazgúlem. Také Galadriel se na skok ojevila i ve druhém a třetím filmu a režisér jí udělal místo i v Hobitovi. Tolkien zkrátka moc dámám nepřál, takže se režisér snaží jim dát prostoru, co to jde. Takže proč by nemohla existovat aspoň jedna elfí kapitánka, která dokáže nakopat pár skřetích zadků?

Tauriel tvoří v ději protiváhu Thranduilovi. On se stará jen o sebe, ona chce pomáhat ostatním. On trpaslíky nesnáší, ona... co vám budu povídat. Na romance sice moc nejsem, ale naštěstí ve filmu nezabírá tolik místa, aby to rušilo. George Lucas bohužel udělal opak. Zároveň je dalším zdrojem konfliktu pro Legolase.

Bilbo se opět zjeví, vypustí trpaslíky v sudech a už směřujeme k nejzábavnější scéně filmu - jízdě v peřejích. Trpaslíci sjíždějí mohutné zákruty prudké řeky neustále napadáni skřety, zatímco Tauriel s Legolasem se jim snaží prostřílet cestu. A to co možná nejšílenějším způsobem. Zákony fyziky sice dostávají na frak, akce je to ale úžasná. Nakonec trpaslíci úspěšně projedou a elfové se vracejí domů.

Ne všechno ale dopadlo idylicky - a abychom nezapoměli na trilogii - vrací se nám do hry morgulská zbraň, tentokrát ne čepel ale šíp, kterým to Kili dostal do kolene. A na to zabere jen Athelas. A hádejte, kdo mu ho pojede naordinovat...

Na jezeře se trpaslíci setkávají s Bardem. V knize se Bard objevuje až poté, co sestřelil Šmaka, ve filmu je propašuje do města a shání jim zbraně. Městu vládne zkorumpovaný starosta a jeho proradný poskok. Oba jsou spíše figurkami než plnohodnotnými charaktery, ale svou práci jako komická dvojice odvádějí dobře. Na Červivcovu maniakálnost ovšem nedosahují. Nakonec jsou trpaslíci odhaleni a putují před starostu. Thorin se odhalí jakožto Král pod Horou a zláká dav příslibem zlata a bohatství. Bard mu oponuje s tím, že na město přivolá zkázu a že je posedlý mamonem (což je pravda, ačkoliv Thorinovým "prstenem" je v zásadě Arcikam). Starosta se ale přidá na Thorinovu stranu a Bard je posléze uvězněn. Zbylá polární výprava se vydává za jásotu davů směrem k Hoře. Kili ale už nedokáže jet a musí zůstat...

Bard je mi velice symlatický svým neokázalým pojetím. Je hrdinou bez velkých gest a slov, který se opravdu snaží pro své město něco udělat. Jeho postoje se ostře střetnou s Thorinovými, neboť trpaslík již začíná propadat touze po pokladu. Na Bardově rodině leží ale také jedno břemeno - Bardův předek nedokázal Šmaka zastavit černými šípy (které jsou ve filmu vystřelovány z velké mechanické kuše). I poslední šíp draka minul. Když to Balin vypráví, můžeme ale vidět, že šíp, který v tu chvíli střelec bere do rukou - je jen předposlední...

Mezitím Gandalf zjistí, že prstenové Přízraky vstaly z hrobů. Chce se vrátit za trpaslicí výpravou, ale Radagast ho přesvědčí, že nyní je v sázce celý svět. Gandalf se proto rozhodne donutit nepřítele vyjít na světlo a vydá se do Dol Gulduru. Tam se nakonec střetne s Nekromantem v jedné z nejefektnějších scén filmu. Sauron konečně prokáže, že je skutečně smrtelně nebezpečný protivník a poprvé tu na krátko získá formu oka, v němž se zrcadlí jeho skutečná podoba. Gandalf je zajat a z klece sleduje armády zla, kterak se dávají na pochod.

Také město na jezeře je napadeno skřety, které Azog vyslal, aby pobili trpaslíky. Do boje ale včas zasáhnou Legolas a Tauriel. Elfka se nakonec rozhodne zůstat a vyléčit Kiliho, zatímco Legolas pronásleduje zbylé skřety a potká tu svou nemesis.

Trpaslíci a Bilbo se úspěšně dopraví k cíli. Pro zvýšení dramatického účinku je řečeno, že musejí dveře najít do západu slunce. Tedy že na místo dorazili přímo na Durinův den. Nakonec se to přeci jen podaří a Bilbo je vyslán, aby našel Arcikam. A to v pokladnici po strop naplněné zlatem, za kterou by se nemusel stydět ani strýček Skrblík. Místo Arcikamu ale najde Bilbo Šmaka. V knize spolu vedou rafinovaný, téměř přátelský rozhovor. Tady jsme svědky nelítostné hry kočky s myší, kdy je Šmak proti Bilbovi všemocný. Bilbo ani nemůže použít svůj prsten, protože ho ve Šmakově přítomnosti neudrží na prstě.

Nakonec hobit drakovi přeci jen unikne (ačkoliv se málem stane obětí rozvášněného Thorina), trpaslíci jsou ale v pasti. Thorin se rozhodne bojovat, načež následuje série vypilovaných akčních scén, která bohužel končí nejhloupějším nápadem filmu. Proč se trpaslíci snažili zabít draka zrovna takhle, to nechápu. Ano, je to jistě efektní, ale myslím, že mnohem větší smysl by dávalo použít proti drakovi vodu, jak to už předtím udělali ve výhni. Naštěstí Šmak scénu doslova setřese z křídel a vydává se rozsévat zkázu.

Závěrečný verdikt - 80%

Druhý Hobit sice není nezapomenutelným zážitkem, ale rozhodne je skvělou zábavou a především příslibem mohutného finále, které nás čeká ve třetím dílu. Už se taky těšíte?