V uplynulých letech jsem se opakovaně setkával s názory, že kapitalimus je mrtev. Že je nyní třeba nastolit úplně nový řád, který nám zajistí rovnost, svobodu, prosperitu, solidaritu atakdále. Řada lidí pociťuje nutnost vyjadřovat pohoršení nad úpadkem morálky, hodnot, nad vládou konzumu a všemi myslitelnými nešvary a hříchy. Já budu dnes ale zase za kacíře a zeptám se - není snaha "napravit" společnost zase jen sněním s otevřenýma očima?
Přestavba společnosti je velice lákavá činost. Hněv "těch dole" se periodicky obrací proti "těm nahoře" - v dnešní době zejména vůči korporacím, baknéřům, boháčům a (některým) politikům. Řešení se zdá snadné - když se jich zbavíme, nastane ráj. V žádném případě to není nová myšlenka. Ve starém Římě proběhla řada vzpour otroků, včetně nejznámějšího Spartakova povstání, v době nedávno minulé řádně ideologicky zpracovaného. Bohužel pokud nahlédneme na historickou zkušenost, není zde příliš důvodů k optimismu.
Pokud vezeme už zmíněný Řím, právě podobná povstání, jako Spartakova, docílila paradoxně toho, že nad republikou převzali postupně moc vojáci, přičemž z letitých bojů nakonec vzešel proto-imperátor v osobě Julia Caesara. Ani jeho vražda už chřadnoucí demokracii nezachránila. Chaos totiž často vede spíš k volání po vládě silné ruky.
"Svoboda, rovnost, bratrství" jistě znělo za zvuků Marseillaisy mnoha uším také velmi libě. Přesto - opět paradoxně - vynesla slavná revoluce na vrchol Napoleona Bonaparta, který umně zakormidloval zpět k monarchii. Myšlenky francouzské revoluce žily dál, ale zároveň poukázaly na slabiny snah vybudovat novou společnost z ničeho. Revoluce mají tu vlastnost, že přitahují fanatiky. A pokud zde nejsou žádné silné instituce, který by je držely na uzdě, nikdo nemá jistotu, že ho jednoho dne nepovlečou pod gilotinu.
Jak se říká - účel světí prostředky, revoluce se přece nezastaví kvůli několika kverulatnům...
Karel Marx rovněž snil - a i jeho ideologie selhala. Komunismus musel být pro mnoho lidí velmi přitažlivý, v době divokého kapitalismu byla "sociální otázka" na prvním místě. Problém je, že černobílý obrázek "kapitalisté špatní, proletariát dobrý" nepřežil aplikaci na realitu. Marx ve svém díle sliboval zánik státu. Když se ale komunisté dali do díla, nezbylo jim než udělat opak. Ukázal se totiž nepříjemný fakt, že společnost bez hierarchie nemůže existovat.
Z evolučních dat totiž jasně plyne, že lidská společnost tíhne k vytváření hierarchických struktur. Důvod není nijak komplikovaný - "společenství rovných" by bylo zoufale neefektivní. Všichni asi přirozeně chápeme, že v armádě nebo v práci si prostě nemohou být všichni "rovni" co do rozhodovacích pravomocí. Dokonce i kdybyste chtěli takovou armádu vybudovat, neuděláte to, protože byste prohráli s první organizovanou armádou, které byste přišli do cesty.
Problém je, že v dostatečně velkém kolektivu už nelze dosahovat jednomyslného konsenzu. Vždy bude existovat aspoň jeden člověk, který s něčím nebude souhlasit. Odstrašujícím příkladem je historický polský Sejm, v němž měl každý právo veta. Výsledkem byla naprostá paralýza, která postupně vedla k zániku samostatného polského státu. Hierarchické struktury tudíž zajišťují potřebnou efektivitu a také jasně určují odpovědnost.
Nevyhnutelným důsledkem hierarchie je samozřejmě materiální nerovnost. Tím se každá revoluce dostává do v podstatě neřešitelné situace - sice svrhne staré instituce, ale nakonec je musí nahradit novými, protože bez nich společnost nedákže existovat. Jenže nové elity se záhy začínají chovat stejně, jako ty staré. Proč?
Problém je ona určitá fascinace pojmem společenský systém. Pokud něco nefunguje, pak je prý třeba "změnit systém". To chápu, pokud je systém nějak špatně technicky nastaven. Jenže pokud jde o morální fungování, pak žádný systém nemůže být lepší než lidé, kteří ho tvoří. Proto není žádné velké překvapení, že tolik lidí se z "oddaných" komunistů tak snadno přeměnilo na "zapálené" kapitalisty. Neexistuje žádný společenský systém, který by dokázal vymýtit oportunismus. Dokonalou společnost by mohli vytvořit pouze andělé. Lidské společnosti budou ale vždy nedokonalé.
Pokud chcete skutečně ve společnosti něco změnit, musíte změnit převládající směr myšlení. Problémem revolucionářů je, že se toho snaží dosáhnout shora. Jenže různé "spravedlivé" systémy, které na papíře vypadají úžasně, jsou často až příliš "vymyšlené". Běžný člověk má problém se s obratem o 560 stupňů vyrovnat, takže příliš razantní změny buď odmítá nebo je přijímá pasivně. A když revolucionář sezná, že revoluční myšlenky moc neujímají, má dvě možnosti - buď přiznat, že se akce nezdařila, což obvykle neudělá. Nebo na populaci vyvinout nějakou fromu nátlaku, důsledky čehož známe.
Rozhodně netvrdím, že součaná společnost je tou nejlepší možnou. Existuje nekonečné množství věcí, které je třeba zlepšit a změnit. Nevěřím ale, že je možné jedno zřízení skokově nahradit jiným. Stejně tak se nedomnívám, že je možné jednuduše definovat, co to je spravedlivý systém. Společnost je místem střetu různých zájmů. Otázkou je spíš hledání lepší rovnováhy mezi těmito zájmy, než zkoušet vynalézt nějakou "beztřídní společnost".
Změna musí vždy vykrystalizovat zdola. Aby občané změny byli ochotni přijmout, musí na nich existovat široký konsenzus. Ten se nedá najít diskusemi v kavárnách nebo ve stranických sekretariátech. Motorem společenských změn je především "generační obměna" a možnost svobodně šířit nové myšlenky a nápady. Místo vymýšlení lepších společenských řádů bychom se měli spíš snažit kultivovat ten současný. Jinak se může stát, že na něj jednou budeme ještě s láskou vzpomínat...
