Největším nebezpečím je pro nás - alespoň dle některých - pravda a láska, které je třeba zničit všemi prostředky. Havel nám celou dobu jen lhal, všechno od roku 89 bylo špatně, nevím proč jsem tenkrát cinkal klíčema - ještě vás ta negace baví? Havel je ideální cíl - jednak je už po smrti, takže se nemůže bránit. Zadruhé představuje symbol, přičemž symboly je v naší zemi třeba bez výjimky znevažovat. Zatřetí Havel své "odcházení" z politiky poněkud přetáhl, takže v paměti přetrvává spíš jeho závěrečné období, kdy už mu viditelně ubývalo sil. No a začtvrté - přece ta pravda a láska, ehm, že?
Rozhodně není od věci nazírat na výrazné osobnosti kriticky a jejich činy hodnotit s příslušným odstupem. Václav Havel rozhodně nebyl člověk bez chyb. Jako literát a bohém nepůsobil jako člověk stvořený pro vysokou politiku. Nebyl také člověkem zrovna proslulým manželskou věrností - což má společné s mnoha dalšími vrcholovými politiky. Ačkoliv zdůrazňoval "nepolitickou politiku", sám se politikaření nevyhnul, zejména pokud se podíváme na jeho letité měření s Klausem. Václav Havel nebyl "dokonalý" člověk ani "dokonalý" politik. Má ale smysl od druhých očekávat dokonalost?
Připadá mi naprosto fantastické, co všechno je Havlovi kladeno za vinu. Jeho největším proviněním patrně je, že nedokázal učinit zázrak a proměnit naši zemi v rajskou zahradu. To se patrně od Havla automaticky očekávalo. Když se ale rajské rozkoše nedostavily, viníka máme. Je to Havel. Ekonomika skomírá - může za to Havel. Politika nestojí za nic - může za to Havel. Nezbavili jsme se komunistů - za to taky může Havel, vždyť si tam nechal Čalfu...
Pokud jde o tu část populace, která stále teskní po falešných jistotách socialismu, od ní se pochopitelně nic jiného než nejtěžší kritika nedá očekávat. Až komunisté začnou chválit Havla, tak se bude schylovat k něčemu hroznému. Pokud jde o ostatní, řekl bych, že Havel možná vzbudil až příliš silné naděje, že odstraněním vedoucí úlohy komunistické strany dojde k radikálnímu obratu k lepšímu. Když se rychlý úspěch nedostavil, začalo být zklamání - stejně jako předchozí očekávání - spojováno s ním.
Problém je, že kormidlo na bárce společenského zřízení nešlo otočit snadno. Havel možná až příliš naivně věřil, že když místo "zlých" komunistů zaujmou "hodní" občané, budeme směřovat ke spravedlivému zřízení. Podcenil setrvačnost, se kterou se zásadní společenské změny prosazují. "Divoká devadesátá" jsou důkazem toho, že nejdynamičtějším elementem byli v počátku ti, kdo věděli, kam si stoupnout na startovní čáru - najmě bývalí veksláci typu Provoda či Mrázka, a ti, kteří včas převlékli kabáty. Společnost byla příliš nezralá, aby si proti nim stihla vytvořit dostatečnou obranu. Navíc pokud vezmeme v úvahu, že i dnes mají komunisté svých 15% jistých, to se těžko dá hovořit o nějakém odpoutání od minulosti.
Také ekonomika utrpěla šok, jelikož ztratila své dosud jisté trhy a najednou vkročila do světa globální konkurence. Těžko jsme mohli soupeřit s technologicky vyspělejšími západními ekonomikami a museli jsme se vyrovnat s krachem neproduktivních oceláren nebo slovenských zbrojovek. Banky krachovaly, protože napůjčovaly spoustu peněz vykukům, kteří úvěry nikdy neměli v úmyslu splácet. Mohlo by se zdát, že od pádu socialismu tady šlo všechno od desíti k pěti.
Jenže tohle hodnocení má jednu vadu - teď pětadvacet let po bitvě je samozřejmě každý generál. Je snadné teď poukazovat na Havlovy chyby, otázkou je, kdo z nás by si na jeho místě vedl lépe. Havel nebyl ani samovládce ani jasnovidec, a vybudovat kapitalismus z ničeho je úkol nad síly kteréhokoliv jednotlivce. Modus vivendi dneška je na všechno nadávat, a nejvíc na politiky, kteří nás dostali do tohohle marasmu. Fascinuje mě to. Kdybych se řídil jen podle internetových diskusí, musl bych si myslet, že třeba takový Marek Benda musí být nejnenáviděnějším člověkem ve státě. Ale když dojde na volby, tak do Sněmovny proskáče přes preferenční hlasy. Když je tak strašný politik, proč ho pořád tolik lidí volí?
Nadáváme na Škromacha, Kalouska, Grosse nebo Topolánka, ale někdo tyhle politiky musel zvolit. Pokud pořád dosazujeme k veslu lidi, na které permanentně nadáváme, komu to máme dát za vinu? Máme vinit Havla, že nám nezařídil lepší demokracii? Není ale problém v tom, že kvalita našich politiků je odrazem stavu společnosti jako takové? Pokud chceme demokracii, musíme nejdřív také uvěřit jejím ideálům. Víra ovšem není u nás zrovna v kurzu. Neustále čekáme, až konečně někdo přijde, a tu demokracii nám zavede. Jenže takhle to nejde. Dokud nezačneme demokraticky myslet my "dole", nezačnou ani ti "nahoře". Zeshora se demokracie zavést nedá. Takovou moc neměl ani Havel...
Jeden člověk - byť prezident - neměl šanci přetvořit celou společnost. Změna převládajícího myšlení trvá často celé generace. Negace polistopadového vývoje je velmi přitažlivá a populární, jakou alternativu nám ale nabízí? Není na čase uznat, že v 90. letech rozkolísaná společnost nevěděla, co se sebou, a teď je potřeba za to najít viníka? Že zlepšení bude mnohem zdlouhavější a pracnější, než se čekalo? Ale když ona ta inkvizice proti pravdě a lásce je tak svůdná...
Václav Havel možná nebyl Ježíšem, na kterého národ čekal. Rozhodně to ale neznamená, že byl Ďáblem.
