Když Putin slibuje sladkým hláskem...

Po podepsání připojení Krymu držel prezident Putin krásnou řeč, ve které téměř slíbil Ukrajině rovnost, svornost, bratrství a tak podobně. Rusko touží být Ukrajině dobrým sousedem, což je poněkud zvláštní, když jí současně odejmulo část území. Nicméně Putin jako vítěz si mohl ve svém proslovu nějakou tu státnickost dovolit.

Rusko už nezabere ani kilometr Ukrajinského území, naopak, je třeba budovat přátelské sousedské vztahy. Rusko proti Ukrajině vůbec nic nemá, naopak jí přeje jen to nejlepší. Samozřejmě až na Jaceňukovu vládu, která chce ve spolčení se zlým Západem zase jednou Rusku ubližovat. Zkrátka samé pěkné věci...

Nevím jak vy, ale já si vřelé sousedské vztahy představuju poněkud jinak. Rétoricky to bylo samozřejmě výborné cvičení, ale proč bychom z toho měli věřit jedinému slovu? Tento projev byl pochopitelně určen jeho vlastním lidem, jimž zdůvodnil, že Krym byl vlastně vždycky Rusko a Putin neudělal nic jiného, než že jej přivedl nazpět do rodiny. Jelikož Putinova domácí podpora vystoupala na pěkných 76%, tak to patrně zabírá.

Rád bych podotkl jednu věc - nikdy jsem nebyl fanoušek nové ukrajinské vlády. Svůj názor na ni jsem celkem jasně vyjádřil v minulém příspěvku. Nemám důvod tleskat podpisu asociační dohody s EU. Stejně tak ale nemám důvod tleskat Putinovu podpisu připojení Krymu. Proč? Protože se domnívám, že žádný z argumentů, použitý ke zdůvodnění anexe Krymu, prostě neobstojí.

Argument první - nová ukrajinská vláda je nelegitimní. Ačkoliv můžu s tímto tvrzením s určitými výhradami souhlasit, není to pro mě důvod, aby si jiná země začala připojovat její území. Fakt, že vláda určité země nemá legitimitu, neznamená, že daná země přestala existovat a její území je volně k dispozici. Nelegitimní vláda může být politickými prostředky nahrazena legitimní vládou. Chápal bych, pokud by Rusko řeklo, že se s novou vládou odmítá bavit, třeba dokud se nedohodne s Janukovyčem. Používat ale nelegitimitu vlády jako záminku k narušení územní celistvosti země je zcela mimo stupnici. Ukrajina a její vláda nejsou totéž. Ukrajina bude existovat i dávno po tom, co Kličko a Tymošenková zmizí v propadlišti dějin.

Argument druhý - Rusko musí hájit práva a bezpečnost svých občanů. Tento argument je obecně slabý jako ředěný čaj. Krymským Rusům žádný pogrom opravdu nehrozil. Stejně tak ostatním ruskojazyčným Ukrajincům na východní půlce země. Paradoxně boje probíhaly v té "západní" půlce, kde ovšem žádná "ochrana" ze strany Ruska nebyla na pořadu dne. Jazykový zákon, který měl zakázat používání ruštiny jako úředního jazyka, nebyl nikdy schválen. Turčynov ho odmítl podepsat, jelikož mu nakonec přece jen došlo, že takovou pitomost prostě uvést do chodu nelze.

Argument třetí - obyvatelé Krymu se demokraticky rozhodli na základě svého práva na sebeurčení. Tato argumentace je extrémně sporná. Nelze bez dalšího přistoupit na tvrzení, že hranice států mají být určovány demografií. Takový výklad by spustil dominový efekt, který by nešel zastavit. Pro příklad si můžeme sáhnout do vlastní historie.

Když v roce 1918 vzniklo Československo, regiony s převahou německého obyvatelstva vyhlásily odtržení a vytvořily 4 provincie (Deutschbohmen, Sudetenland atd.) a připojily se k Rakousku. Československá vláda ale odmítla jejich odtržení respektovat a znovu je připojila k republice. Nemluvě o tom, že na Slovensku skončila početná maďarská menšina. Hranice Československa nebyly určeny podle demografických principů, ale arbitrární dohodou velmocí. Hranice Ukrajiny byly také garantovány mezinárodní dohodou, kterou podepsalo i Rusko, tedy s plným vědomím toho, že hranice nejsou stanoveny podle demografie. Jak vypadá přepisování hranic dle demografických principů jsme se ostatně dozvěděli v Mnichově.

Odhaduje se, že zhruba čtvrtina Maďarů žije za hranicemi Maďarska. Neměli by mít právo se s ním také sloučit? A proč nepokročit dál? Samostatnost by chtěli Baskové, Katalánci, Skotové, Čečenci, Vlámové, Palestinci... Sebeurčit by se chtěl kdekdo. Pak můžeme ideu státu hodit do koše a soustředit se jen na to, kdo patří k jakému kmeni a klaní se jakému totemu.

Svůj pohled na celou věc bych shrnul následovně: žádné právo na sebeurčení neexistuje. Je to privilegium, které mocnosti přiznávají podle svého momentálního zájmu. Západ toto privilegium přiznal Kosovu, Rusko jej přiznalo Osetii a nyní Krymu. Bez podpory konkrétních velmocí vám žádné právo na sebeurčení nikdo neuzná.

Západ podpořil vládu, která nakonec přeboxovala Moskvě blízkého Janukovyče. To Putin logicky pochopil jako hozenou rukavici a připojením Krymu ji zdvihl. Jaceňukova vláda splnila svou "úlohu" podepsáním asociační dohody. Ruskojazyční obyvatelé Krymu prozměnu splnili tu svou, když hlasováním stvrdili Putinovo vítězství. Patrně jim nedošlo, že jsou jen pěšáky ve vysoké hře, stejně jako jimi byli rozhořčení demontranti na Majdanu. Putinovi jistě nečinilo problém je řádně vyděsit tím, co jim všechno provede zlá ukrajinská vláda, stejně jako slíbit zlaté kliky. O jejich prospěch se tu ale nehrálo.

Ačkoliv nám Jaceňukově vládě může vadit úplně všechno, nikdy nepředstavovala pro Rusko vojenské nebezpečí. Odkrojení části jejího území jde tedy dost těžko obhajovat bezpečnostními důvody. Argumentace, že obyvatelé Krymu mají právo se rozhodnout, ve kterém státě chtějí žít, se dá napadnout otázkou, nakolik jsou obyvatelé daného kusu země jeho "majiteli", aby ho mohli podle své vůle přesunout do jiného státu. Mají právo to udělat třeba i přes nesouhlas většiny obyvatel ve zbytku země? Potíž je, že zbytku Ukrajiny se na otázku, jestli souhlasí s postoupením části území svého státu jiné zemi nikdo neptal. Holt to je ta demokracie...