V souvislosti s novou "protipotratovou pilulkou" se okamžitě vyrojily staré otázky, zdali máme právo ukončit něčí život, kdo má právo o tom rozhodnout a do jaké míry smí společnost mluvit do toho, co může matka provádět se svým tělem. Netvrdím, že znám na tyto otázky "jediné a právné" odpovědi, přesto bych si ale troufl vyjádřit svůj názor. A už předem počítám s tím, že dostanu co proto...
Základní "propotratový" argument je nepochybně medicínský. Pokud plod ohrožuje život matky, není tu co řešit. Je jasné, že pokud není možné zachránit oba, má přednost život matky. Existují země, kde ovšem "ochrana života" dosahuje absurdních rozměrů, takže zakazují provedení potratu i v případě, že matka následně zemře. Takové postupy nemají žádnou logiku ani medicínsky ani eticky.
Druhý zásadní důvod je vážné postižení plodu. Řada chromozomálnálních a genetických vad je neslučitelná se životem nebo redukuje život na pouhé "přežívání". V těchto případech se obecně považuje za ospravedlnitelné, že pakliže by jedinec v budoucnu neměl ani základní "kvalitu života", dovoluje nám taková diagnóza přistoupit k ukončení těhotenství.
Lékařská doktrína ovšem zároveň zdůrazňuje jeden aspekt - takzvanou nedirektivnost. Záleží jen a pouze na matce, zda vůbec chce podstoupit prenatání testování, včetně rizikových invazivních metod (amniocentéze, kordocentéza), stejně tak nesmí být nikdo nucen podstoupit potrat. Tyto zásady jsou výsledkem dlouhodobého trendu, který se u nás postupně prosazuje - totiž je to právě (poučený) pacient, který by měl rozhodovat o provedení zásadních kroků ve své léčbě - samozřejmě s vědomím možných následků.
Ve své práci se shodou okolností zabývám lidskou genetikou a částečně i prenatální diagnostikou. Není nic příjemného oznámit lékaři, že jeho pacientka má dítě s Downovým syndromem. A už vůbec nezávidím rodičům rozhodování v takové situaci. Příroda dokáže být krutá a rozhodně nám nepřísluší rozhodovat, zdali někdo smí nebo nesmí vychovávat postižené dítě či nikoli.
Prenatální diagnostika má ale jedno velké ALE. Netýká se to zatím tolik přítomnosti jako spíš budoucnosti. V současné chvíli už existují technologie, které dokáží přečíst celý lidský genom v jednom "zátahu". Nebude trvat dlouho a tyto techniky se začnou drát i do kliniky. Firmy budou bombardovat matky reklamními slogany, aby se nechaly v těhotenství testovat na všechno možné. Chcete mít přece zdravé dítě, ne?
Rizika širokého genetického testování jsou zřejmá - totiž že různí "experti" začnou vystresovaným rodičům vtloukat do hlav naprosto zavádějící údaje, které svým testováním objeví. Pokud se budete v genomu hrabat dostatečně dlouho, nakonec tam něco najdete. Otázka je, jaký má to něco význam. Lapidárně řečeno Fenylketonurie je sice nepříjemná, ale není to konec světa. To nejhorší, co se může stát, je že rodiče se budou dožadovat potratu, protože jejich dítě má "genetickou vadu", přestože se bude jednat o nějakou banalitu.
Důležité tedy je, aby medicínské důvody pro potrat zůstaly striktně omezené na ty nejvážnější tělesné a mentální defekty. Genetika se nám nesmí zvrhnout v boj za jakousi fiktivní "genovou čistotu".
Tak to jsme si odbyli medicínskou stránku, ale jak přistoupit k potratům, kde nejsou žádné klinické důvody?
Hned na úvod řeknu otevřeně, že tuto variantu považuji za eticky velmi problematickou. Rozumím tomu, že život přináší často složité situace, které nejde řešit na základě nějakých teoretických úvah. Přesto se zeptám - neměl by potrat být spíš posledním než prvním řešením?
Obvyklý argument je, že ženě nikdo nesmí přikazovat, jak smí nakládat s vlastním tělem. Ostatně můžete poukázat na to, že já sám jsem v první části vyzdvihl autonomii pacienta. Jenže na věc se lze dívat i z druhé strany - totiž že každý má zároveň zodpovědnost za to, jak se svým tělem nakládá. Tedy i za to, když se mu neúmyslně podaří někoho zplodit...
Problém je, že "právo na vlastní tělo" není jako absolutní chápano ani dnes. Bez udání důvodů je možné o potrat žádat jen do 12. týdne. Do 24. týdne pak při závažném poškození plodu. Tedy i soudobé zákonodárství přiznává nenarozenému dítěti právo na existenci. Hranice 12. týdne je čistě arbitrární, protože plod není ještě považován za dostatečně "vyvinutý". Problém je, že i z nevyvinutého plodu se postupem času stane člověk...
Aby bylo jasno, nejsem stoupenec zákazů, jelikož by nic neřešily. Nejsem soudce ani kněz, abych dával rozsudky nebo rozhřešení a samozřejmě očekávám, že řada lidí to bude vidět přesně opěčně než já. Problém, který v oné "potratové pilulce" nicméně spatřuji, je její ohromná snadnost. Pilulka je tu něčím, co nám má snadno vyřešit "problém", který představuje nechtěné těhotenství. Někdo v tom může spatřovat výhodu, já ale poukazuji na riziko, že se potrat podobnými postupy zbanalizuje.
Je nejsnazší řešení to nejsprávnější? Nestálo by za to nejdřív vyčerpat jiné možnosti - snažit se pomoct rodině ve finanční tístni, umožnit třeba výběr adoptivní rodiny ještě před narozením dítětě? Jistě, pro ženu by to znamenalo protrpět celé těhotenství, ale nemohlo by to nenarozené dítě dostat šanci?
Snažit se úplně vymýtit potraty nemá smysl. Pokud bych ale preferoval nějakou pilulku, byla by to spíš šetrnější a účinnější antikopcepce než přípravek na potrat. Místo zákazů by více prospělo, aby se rodiče přestali bránit sexuální výchově na školách. Ta by mohla nejlépe přispět k tomu, aby jejich dítě v budoucnu žádnou potratovou pilulku vůbec nepotřebovalo...
