Tak dámy, ruku na srdce. Která z vás ještě nikdy svému muži či příteli nelhala? I zatajování je lež. Takže, kolik je nás pravdomluvných? Odhaduji, že pramálo.
A soudím tak podle sebe i podle žen v mém okolí. Myslíte si, co to mám za kamarádky a kde to žiju? Proč se obklopuji lhářkami? Tak se zeptejte samy sebe a svých kamarádek. A dejte mi vědět, kde to žijete vy.
Lžu já, má mamka, sestra, tchýně, švagrová, kolegyně v práci, lžou mé kamarádky i dcera. Lhala i má babička. A převážně svým mužům.
Proč to děláme? Proč prostě těm chlapům neříkáme pravdu?
Jedním z důvodů je jejich "remcání". Zkuste svému protějšku říci pravdu kolik stál svetřík, parfém, kabelka, boty či krém na obličej. Předpokládejme, že si tyto věcičky nepořizujete každý měsíc.
Když řeknete pravdu, odpoví váš muž: "Ty jsi ale šikovná, že sis koupila svetřík. To nevadí, že stál majlant"? Nebo odpoví: "Za kolik? Ty jsi blázen, vždyť už jich máš tolik. Měla bys šetřit, za ty peníze bychom mohli .......".
Když budete lhát a řeknete cenu nižší, dle vlastních zkušeností akceptovatelnou vaším mužským protějškem, asi jen pokývne hlavou a to většinou bez remcání. Pokud akceptovatelnost neodhadnete, tak jistě dodáte: "Byl ve slevě. Za normální cenu bych si ho nekoupila."
Ví váš muž, kolik dáváte za kadeřníka, kosmetiku, manikúru a podobné služby?
Má maminka občas zapomíná, že měla tatínkovi něco koupit v obchodě. Vzpomene si samozřejmě až doma a aby nemusela poslouchat "remcání", jak je sklerotická nebo že na něho nemyslí, úplně v klidu řekne: "Představ si, měli poslední a paní přede mnou to koupila. Zítra zase přivezou." Tatínek poznamená něco o špatném zásobování obchodu nebo neschopných prodavačkách a je klid.
A zatajování? Zatajujete věci, finance, události? Říkáte si: "Nemusí všechno vědět."? To je taky druh lži.
Myslím, že dál není třeba pokračovat. Lžeme, zatajujeme, mlžíme, říkáme polopravdy, vyhýbáme se odpovědím.
A co vy, muži? Lžete nám taky? A proč?
Ještě že nejsme jako Pinokio. To by byly, milé dámy, nosy.
