A myslím to vážně. Ráno jsem si přivstala a spolu s kamarádkou, profesionální fitness trenérkou, se vydala na nejvyšší horu Beskyd - Lysou horu.
Za nádherného počasí se nám lesem šlapalo úplně úžasně. Jen se nám do cesty neustále pletl starší pán v důchodovém věku.
Když jsme se po několikáté vzájemně předcházeli na úzkých lesních cestičkách, rozhodly jsme se jít zkratkou. Zkratka byla samozřejmě napříč kopcem, šlo se trochu méně úžasně, ale za častého povzbuzování kamarádky "jedem na ty prdelky", jsme se dostaly opět na cestu.
Hurá, pán nikde, zkratka stála za tu námahu, těšily jsme se navzájem. Ale jen na chvíli. Po pár metrech se za námi ozývalo povědomé funění. Ač jsme tomu nevěřily, byl tu zas. A tak jsme se rozhodly, že ho necháme, ať nás předejde, dáme mu náskok. Je to přeci jen starší člověk a nám "mladým" holkám moc daleko neuteče. Ať má dobrý pocit, že nám to natřel.
Aby to nevypadalo, že ho necháváme jen tak vyhrát, začaly jsme fotit vše, co bylo v okolí. Když jsme dospěly k závěru, že už bude dost daleko na to, abychom ho došly někde těsně před vrcholkem, schovaly jsme mobily a vydaly se znovu na cestu.
Nejdříve pomaleji, ale čím více se nám přibližoval cíl cesty, tím více jsme přidávaly do kroku. Pán nikde. Jelikož jsme poměrně fyzicky zdatné, zrychlily jsme do posledního stoupání ještě víc, ale na pána jsme nenarazily.
Napadlo nás, že by se mu mohlo něco stát, přitom tempu, které musel vynaložit, aby nám utekl. Ale jen do chvíle, kdy jsme vešly na vrcholku do Šantánu, abychom si objednaly něco k jídlu a pití.
Milý starší pán, důchodce, postával v rožku s pivem v ruce a s úsměvem pronesl: "Tak co, holky, kde jste byly? Já už jsem tu dneska podruhé."
A proto, pokud nechcete mít sebevědomí na nule, nemějte slitování s důchodci, šlapajícími na žádnou horu. Oni jsou totiž mnohdy lepší a chytřejší, než vy a znají tajné cestičky.
Klobouk dolů, pane, fakt jste nám to natřel.
