Nejednou mě napadlo: "Jaké to je, žít na volné noze?" Přesněji: "Jaké to je, psát na volné noze?" Nějakou představu mám, ale jaká je skutečnost?
Má představa první: Optimální
Ráno vstanu, nejdu do práce. Poodhrnu závěsy a zjistím, jaké je počasí. Podle toho a také podle momentální nálady se rozhodnu, zda budu pozorovat dění v kavárně, v nákupním centru, v parku nebo při jízdě tramvají. Své myšlenky, pocity, nápady si pečlivě zaznamenám. Hledám vhodné téma o kterém budu psát. Souhra náhod mě přivede do zvláštní situace, stanu se svědkem nějaké události a téma je na světě. Odpoledne se vrátím domů, se svou rodinou probírám běžné věci. Těším se na večer, až všichni ulehnou a přijde "můj čas" na psaní. Přisunu si krásnou starou židli ke krásnému starému psacímu stolu, na kterém stojí malá lampa, vytáhnu zápisník a začnu na moderním stroji psát sloupek nebo fejeton. Jde mi to moc dobře. Poslední věta a tečka. Svou práci odešlu do redakce, se kterou spolupracuji. Dopiju sklenku vína, usnu, očekávám honorář.
Jsem na volné noze, dělám, co mě baví, jde mi to, živí mě to.
Představa druhá: Méně optimální
Hurá, jsem externistkou. Ráno jdu do práce, odpoledene trávím čas se svou rodinou a večer či o víkendech píšu sloupky nebo fejetony, odesílám je redakci. Jsem na sebe pyšná, těším se na psaní, napadá mě spousta různých témat.
Částečně dělám co mě baví, jde mi to, mám svůj plat a navíc si přivydělávám.
Předsta třetí: Pesimální
Ráno vstanu, nejdu do práce. Poodhrnu závěsy a zjistím, jaké je počasí. Bloumám ulicemi, mám pocit, že se nic zajímavého neděje. Nemám náladu na psaní ani nápad na veselý fejeton. Psaní mě bavilo, když jsem ještě chodila do práce a psala jen tak, pro radost. Teď musím psát i když se mi nechce. Mám zodpovědnost. Blíží se termín uzávěrky. Co budu dělat?
Jsem na volné noze. Minulý měsíc jsem si něco vydělala, tento asi nic.
Tak jak to ve skutečnosti je? Podělte se o své zkušenosti se psaním jako koníčkem nebo se psaním na volné noze. Co si o psaní na volné noze myslíte vy?
