I když je to už nějaký ten pátek, co jsem opustila školní lavice, prožívám dnes zvláštní pocit příjemného uvolnění.
Dnes bylo poslední ráno, kdy jsme se dohadovali, kdo půjde první do koupelny a zároveň se snažili vytlačit právě sedícího z WC.
Poslední ráno, kdy jsem bleskově mazala chleby, vařila čaj a kávu a přitom honila mladší dceru, aby zrychlila tempo oblékání, česání a mytí zubů, protože musím být do půl hodiny v práci.
Přede mnou jsou dva měsíce, kdy nebudu muset chystat školní svačiny. Dva měsíce bez psaní domácích úkolů, kontrolování sešitů a strouhání pastelek.
Nevím, zda je to tím, že je mi přes čtyřicet, ale jsem ráda, že jsem úspěšně zvládla první třídu mé dcery. Zatímco ona byla celý první školní rok v absolutní pohodě, já prožívala chvíle, kdy jsem se musela přemáhat, abych ji nekritizovala, ale naopak, jak nás po celou dobu nabádala paní učitelka, chválila a povzbuzovala.
Vzpomněla jsem si i na dobu před 14 lety, kdy byl v první třídě syn. Při psaní písmen jsem za jeho zády křičela ke dveřím, ke dveřím a on stejně psal čárku k oknu. Po třetím již téměř hysterickém povzbuzování ke dveřím, přišlo buch a měl ji. Dodnes si to dobře pamatuje a stejně píše opačným směrem.
A příští rok maturuje.
Jsem moc ráda, že starší dcera ukončila první ročník vysoké. A taky jsem moc ráda za ty dva měsíce odpočinku. Za to, že mám babičku, která se postará. Protože bez ní by ty dva měsíce odpočinkové určitě nebyly.
Takže, DÍKY A HURÁÁÁ JSOU PRÁZDNINY!!!!!
