"Dnes je úterý," volá na mě malá dcera. "Já vím a co má být?"ptám se já. "Dnes k nám přijede Polák!"
Těším se. Nevím přesně, jak to chodí. Jsem trochu nervózní. O "Polákovi" jsem už slyšela ledacos, ale vzhledem k tomu, že většinou bývám v úterý kolem poledne v práci, jsem ho ještě neviděla.
Nikdo přesně neví, kdy přijede. Prý to bývá kolem poledne a ohlašuje se hlasitým troubením při vjezdu do ulice. Ale jak mě poučila sousedka, i tak se může stát, že ho prošvihnu.
Je 11:30, nejvyšší čas připravit se. Chystám ke dveřím tašku, pečlivě připravený seznam a peníze.
12:00 hodin - stále nic. Zapínám žehličku. Nezapínám televizi, abych slyšela, že přijel. Co to dělám, já žehlení fakt nesnáším. "Nebrblej, zkrátíš si čas." říkám sama sobě.
Žehlím, přebírám trika a najednou slyším hlasitý tón klaksonu. Zmatkuju. Rychle vypínám žehličku, sundávám ji z nedožehlené košile, popadnu tašku a seznam, cestou jak spěchám se mi sypou peníze na zem, srdce mám až v krku. Proč běžím jako blázen? Nevím, snad aby mi neujel.
Vycházím z vrátek, naproti kterých stojí velké bílé auto a vedle něho mladý, pohledný, usměvavý muž. Postavím se do řady, i když jsem spěchala, jsem třetí. Což je dobře, protože nemám zkušenosti. Nakukuji proto přes rameno paní stojící předemnou a zároveň sleduji toho pohledného mladíka, jak to s těmi důchodkyněmi umí. Když přijdu na řadu, vytáhnu svůj seznam, "Polák" se usmívá, já taky a po chvíli mám nakoupeno. Z pojízdné prodejny, ve 21. století.
