Čtyřicet je věk, kdy si mladí myslí, že jsme staří a my si myslíme, že ještě něco dokážeme.
Minulý týden jsem potkala svou spolužačku ze střední, kterou jsem neviděla 13 let. Vypadala jinak, starší. U kávy jsme vydržely klábosit o svých životech skoro tři hodiny. Rozloučily jsme se a já od toho okamžiku přemýšlím o svém životě.
Jsem spokojená? Dělám, co mě baví? Mám to, co jsem chtěla? JÁ NEVÍM!!!
Momentálně večer co večer ulehám, zavírám oči a nemohu usnout, protože přemýšlím.
Mám manžela, občas mě štve, ale to je normální. Mám tři úžasné děti, prošla jsem si s nimi i nelehkým obdobím, ale o to víc jsem na ně pyšná. Myslím, že s rodinným životem spokojená jsem.
Dělám, co mě baví? To je trochu těžší otázka. Prošla jsem různými pracovními pozicemi od sekretářky, asistentky po úředníka. Na jednom místě jsem vydržela většinou šest let. Na dobu, kdy je problém sehnat práci, docela slušný výkon.
Čím jsem chtěla být? Na základce spisovatelkou, na ekonomce novinářkou a na vysoké jsem to přestala řešit. Přišla rodina a doba, kdy sny nahradila odpovědnost.
A co dál? Podle odborných či spíše odporných tabulek mám jít do důchodu v 67. To mám před sebou čtvrt století práce. Dost dlouhá doba na to ještě něco dokázat, nemyslíte?
Nechci se zastavit. Chci jít dál, chci ještě něco dokázat, zkusit nové věci, poznat nové lidi. Nejsem na změnu stará? Nemám být spokojená s tím, co mám?
Existuje vhodná doba na to, vrátit se zpět ke svým studentským snům?
Neprožívám náhodou krizi středního věku?
