Komu a v co věřím

Pokus o můj vlastní pohled na víru, jak jsem k ní přišel a proč ji považuji za zásadní zdroj pro lidský život, přitom chci ukázat, že se nebrání dalšímu uvažování...

Komu a v co věřím – Jak věřit v 21. století?

Výklad pro kruh starších v Plzni Korandově sboru – února

Každý z lidí má svou malou věrouku. Třebas ji nemá ve formě, že by mu ji vydalo nějaké velevýznamné renomované knižní nakladatelství. Jen je potřeba se na ní podívat trochu z odstupu. To se stává dosti často, že když jsme věcem, událostem příliš blízko a jak svému nitru nemůžeme být – pak podstatnosti opomineme. Jako v tom vyhlášeném přísloví, že se pro jeden strom nevidí celý les.

První krok je přiznat si naší věrouku a hned druhým krokem by měl být pokus o práci s ní, respektive uspořádání jí. Nebojte se, nejde o nějakou suchopárnou a neživotnou aktivitu. To je nám ostatně vyčítáno nejen ze strany nevěřících, nejen ze strany bojovných ateistů (s nimi je málo příležitostí se setkat), nýbrž ze strany těch aktivistických, ale jednostranně zacílených křesťanských uskupení. Jenže nelze ve světě, který nějakou formou byl osloven křesťanskou zvěstí dělat, že tady ještě nebyla a tak pomyslně stavět na zelené louce.

A tak ještě podstatnějším je si ji nějakou formou učesat. Neříkám, že vám (dám hřeben) vyložím jednoduchý návod, dle kterého se ze všech křesťanů stanou odborníci věrouky, spíše mě přijde podstatné přivést k životu ty staré a dříve tak živé pravdy, dnes maximálně oprašované. Nejde o lpění na dávno mrtvých slovíčkách, formulacích a formách – jenže lepší nikdo z pokladnice lidského věroučného uvažování nevynalezl. Ostatně lepší je se snažit pochopit, než za každou cenu bourat.

Takže když začnu od mé maličkosti – pak vyzdvihnu několik podstatných akcentů, čím si polopaticky, jednoduše křesťanská víra získala mě. První neuvědomělý dotek Boží lásky jsem prožil jako malé miminko, vskutku dítko Boží, kdy podle přání, podpořeném modlitbami prababičky jsem byl na jihu Čech pokřtěn v římsko-katolické církvi.

Zde nastává césura (přerušení) a tento dotyk, toto semínko Božího sklonění ve mně rostlo v podstatě do doby plnoletosti – nepletu-li se šlo o poslední předmaturitní ročník, což byl závěr doby vlády jedné strany. V Mostě echt-odlištěném městě – jehož obrazem není jen dnešní nezaměstnanost, nýbrž přes místní blízkost lidí v panelácích, vzdálenost duchovních obzorů, což je paradox, který mě stále znovu fascinuje při kontaktu s novodobými sídlišti. A v tomto městě jsem si v antikvariátu koupil kralický překlad bible. Nadto měl pro mě přínos – ne vždy přínosná doba v životě člověka, kterou zjednodušeně nazýváme pubertou, která má ve svém znaku vzpouru, anarchii – já osobně jsem nesouhlasil s ničím mě tvrzeným, a pokoušel jsem si všechno ověřit, zda-li je to tak špatné a hlavně přijít na tu všetečnou otázku PROČ. A tak v tomto období jsem začal obcházet jednotlivé křesťanské církve, které se v tomto městě „bez Boha“[1] vyskytovali. Popravdě si vzpomínám na trojí doteky, první ne úplně pozitivní zkušenost s katolickou církví (byť to dnes tak vlastně ani nevidím – místní farář mě ve snaze téměř dědečkovské oslovoval univerzálním jménem), později jsem nějakou dobu strávil mezi adventisty – které si soukromě nazývám jako „křesťanský spolek zdravé výživy“ pocítil jsem ač neuvědoměle přílišné vymezování a omezování (extrémy typu psaní dopisů do jednotlivých masných kombinátů, zda-li ten a ten salám v sobě obsahuje a když tak kolik vepřového masa) a konečně jsem našel, jednooký král mezi církvemi se stala naše drahá Českobratrská církev evangelická. Především díky vztahu,  s tehdy dlouholetým administrátorem Mosteckého sboru ČCE Emanuelem Vejnarem, otcem dnes známého bratra faráře Vejnara.

Obecenství s ním, které intenzitou bylo srovnatelné jakoby s mým dědou (oproti zmíněnému katolickému faráři vnímané pozitivně, jako na „jedné lodi“), možná směšné, ale pro mě výborné krajíce chleby namazané škvarkovým sádlem. To byl projev křesťanské pohostinnosti, lásky a víry manželů Vejnarů v Duchcově, městě ještě tak spojeným historicky s Casanovou, který zde na zámku dožíval svůj pestrý život. Ale nešlo jen o pomyslnou rovnici, že víra prochází žaludkem, nýbrž že i v těchto nejobyčejnějších otiscích se otvírá, odkrývá. Proč by to tedy nemohlo být obraz – pro mě velevýznamného biblického verše BŮH LÁSKA JEST. Kolem něj se v Písmu svatém, jeho obou částech i v životě naší víry točí, tedy vidí to jen ten, kdo vidět chce, kdo si nechá Bohem otevřít a očistit oči. Osobně právě od něj vycházím čím dále, tím více při výkladu a hledání porozumění pro jednotlivé oblasti křesťanského života, jako významu jednotlivých biblických knih a jejich částí.

Při svém životním i myšlenkovém mládnutí nesouhlasím, že dneska jsou už přežité katechismy, ke kterým se vracím, možná pro konfirmandy -  právě ty přivádějí na světlo dost důležitý styl křesťanského myšlení ROZ-HOVOR. A to přece forma otázek a odpovědí je jako nic jiného. Přece nejde jen o papouškování odpovědí, které v nich nalézáme, smí nám pomáhat (jsou nám pomocí) v hledání našich odpovědí. Ale myslím, že to vy zkušenějšího ducha dávno víte, sami jste je asi zažili v předkonfirmační přípravě.

Já kdybych měl jednou popsat, či vyjádřit svou osobní víru – mimo toho výchozího verše, který jsem zmínil „Bůh láska jest“ bych se opřel především o „katechismové texty“, které nemusím umět rychle odříkávat jako romská drobotina (ty stejně nikdo nepředběhne), ale měl bych být nalazen na jejich vlnovou délku, což jednoduše znamená rozumět jim, stále se s nimi utkávat, Je to asi stejné jako s jinými celoživotními výzvami, před kterými nejde uhnout a které nelze jednoduše, či rychle (zbrkle) odbýt.

Nutnost popsání a vypsání svého vyznání pociťuji od té chvíli (cca více jak dva roky, co přišel bratr Tomáš Molnár se svým pohledem na krisi církve). I když osobně si myslím, že jde o pohled příliš defétistický, což my jako kristovci bychom negativismům propadat neměli – spíše je umenšovat /myslet si např. že když se zřekneme restitucí, že se šmahem lidem ze srdcí, myslí zmizí špatné předporozumění o všem, co je spojeno s vírou – to je minimálně zbrklý pohled a nesprávné očekávání/. Osobně si myslím, že je potřeba se vracet ke všemu, co dostala naše církev jako velké obdarování v průběhu dějin – tedy nedělat ze sebe trochu jinou katolickou, ani trochu jinou letniční církev – prosím jsme a doufám zůstaneme otevřenou a proto lidovou církev, s tím vědomím, že jsme napojeni, nebo jinak odkojeni minimálně tím, k čemu se přiznáváme v úvodu našeho Církevního Zřízení (ano vyplatí se číst a studovat tyto naše regule, a ne proto, když hasíme požáry, nýbrž pro hlubší vnímání) – tedy odborníci by o nás prohlásili, označili by nás za unionovanou, tedy sjednocenou církev. Snad bych mohl parafrázovat jeden pohled, který najdeme v Bratrské konfesi – jsme, díky svým kořenům Jednotou na druhou (nebo správně hebrejským pohledem „sjednocenou Jednotou“). Takže i vymezování a zdánlivý rozpor „výběrové oproti lidové“ církvi nám nepomůže, naopak vezme nám chuť na cestu ad fontés. Ostatně i Pán Ježíš ač náročný, jak k sobě tak k učedníkům a skrze ně k nám – nikdy nedělal čárečky, kdo kolikráte slyšel jeho kázání, kolik viděl jeho zázraků (činů lásky, záchrany). A i když byl kritickým, otevíral pohled ke konečnému, definitivnímu rozčlenění (soudu), nebránil nikomu.

Přese všechno osobně si držím naději, že nám evangelíkům dojde v jakémsi „sebezáchovném“ rozpoznání to podstatné, jak to třeba vyjádřil před staletími heidelberský katechismus -  Potěšení mé jediné v životě i při smrti totoť jest, že s tělem i duší, živ jsa i umíraje, nejsem sám svůj, ale vlastní věrného Spasitele svého Jezu Krista, kterýž drahou krví svou za všecky hříchy mé (Bohu Otci) úplně zaplativ, mne ze vší moci ďáblovy vykoupil, a tak zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas s hlavy mé nemůže zahynouti, nýbrž mi i všecky věci musejí napomáhati k spasení. Pročež mne též ujišťuje životem věčným skrze Ducha svého sv. a ze srdce ochotna a hotova činí, abych napotom živ byl jemu. Takto žít a takto vyznávat, to já pokládám ve zmatcích dnešní doby za silný příklad, před kterým nelze jen tak jednoduše uhnout.

Právě pro před chvílí zmíněný sebezáchovný reflex jsem přesvědčen, že nastává čas, kdy skutečně zásady českobratrské církve evangelické, jako sumář, ne almanach, ani pelmel a už vůbec ne bedekr bude připraven. A to i přes neúspěch „průvodce ČCE“ – který nebyl snad pro neujasněnost přijat, ale je dostupný na evangnetu, evangelickém internetovém portálu.

Třeba právě nadcházející sčítání, které se uskuteční v naší zemi je takovou výzvou, hledat porozumění, proč naše církev nese tento název, jak mu smí rozumět člověk jednadvacátého století. Stejně bychom si příliš nepomohli, kdybychom odvrhli tento název (a zkrátili na evangelickou církev – ostatně to se pohybuje jako návrhy stále, jde spíše o znamení, že nemáme vztah k duchovním bojům našich předků). Není důležité zda je název dlouhý, ale zda je pravdivý, a zda vyjadřuje to zásadní, co je nám, jako bylo i našim předkům drahé. Asi i platí přitom to přísloví o nošení sův do Atén, či dříví do lesa. Já jako novák v naší církvi, nenarodil jsem se v žádné evangelické rodině a přesto jsem za mnohé vděčný.

Často ani nevíme, neumíme popsat a vyjádřit vděčnost za to, co máme. Jen pro srovnání stačí vejít do jiných bohoslužebných prostor a hned vám dojde, proč jsem byl osloven otevřeností zrovna našim sborem. Neztrácel jsem se jako anonym ve velkém kostele, ani na mě nikdo nevybafl, či nehrál přesládlou hru. Ale potkala mě podaná ruka, pozdrav, ne jako něco formálního, nýbrž předání kus sebe sama – takto ostatně mysleli i pisatelé Písma svatého.

Spasení a všechnu naději lidí činíme závislou jedině na milosti Boží v Kristu. Toto poselství víry pokládá církev naše za nejhlavnější a k spasení nejpotřebnější. Kazatelé "největší o to snažnost míti mají, aby je v lidská srdce uvodili a jako ratolístku se stromu života v ně štěpovali a vkořeňovali, poněvadž na tom všeho křesťanství suma (celek) záleží. (Vyznání Jednoty Bratří českých, čl 6)

A tak náš další program bychom mohli si shrnout v tyto rady, které také nalezneme v původní verzi zásad naší církve.

Jméno Českobratrské církve evangelické zavazuje všechny její údy

k upřímnosti víry v evangelium,

k poslušnosti zákonu Kristovu a

k pohotovosti bratrské lásky.

[1] Harvey Cox – Stadt ohne Gott