Včera byl krásný slunečný podvečer, který přímo vybízel k procházce do centra města a posezení na zahrádce nějakého baru. Po romantickén večeru jsme se vydali na cestu domů, to jsme ještě netušili, že "nejlepší" nás teprve čeká.
Procházíme jednou z postranních uliček, která je plná restaurací a barů... Najednou pár kroků od nás paní kolem 80 padá obličejem přímo na chodník.
Rozběhneme se k ní, zvedneme jí, přítel se odvrací, při pohledu na krev by omdlel. Celý obličej je zakryt proudem krve, paní komunikuje, ale je trochu v šoku. Má rozraženou kůži na hlavě a zlomený nos. Posadíme jí a zakloníme hlavu.Přítel jí otírá papírovými ubrousky obličej a snaží se držet ruce na místech, kde to nejvíce krvácí. Já vbíhám do nejbližšího pubu a prosím o "Aidsky", led, vodu a utěrky. Velmi rychle mám co potřebuji a ještě mezi tím stačím požádat, aby zavolali záchranku.
Vracím se na místo a připadá mi to jakou scéna z filmu.Navlékám si rukavice, led balím do utěrky a poté ho přitisknu na hlavu a nos, abych zpomalila krvácení. Paní mluví, neviděla schod na chodník, takže zakopla o obrubník, vyptávám se, zda ji nebolí něco jiného. Padala naprosto rovně, takže by mě nepřekvapilo naražené či zlomené zápěstí, či loket nebo koleno. Na nic si nestěžuje, jen na bolest hlavy a slabost. Pořád na ní mluvíme, aby neupadla do šoku, chladíme zlomený nos, který visí na levou stranu.Ujišťujeme ji, že to není nic vážného a netrpělivě vyhlížíme záchranku. Mezitím se samozřejmě dostavili všudypřítomní čumilové, majorita jsou kuřáci z hospody.
15 minut pryč a záchranka stále nikde, jeden z čumilů jde volat znova a prý , že jsou na cestě. 3 nemocnice jsou přímo v centru, tak by mě docela zajímalo, kudy jedou. Chodník je plný krve, zkrvavených kapesníku, led taje, naše ruce omrzají....Po 20 minutách konečně přijíždí. Na nic se neptají, jen se na ni kouknou a řeknou - hm, to musíme do nemocnice. Ani jí nepomůžou vstát, nepřiloží nic na rány. Dovedeme jí k autu a pomůžeme nastoupit. Paní si nás prohlíží a děkuje. Řidič záchranky prohodí - Vy nejste Irové, že jo?
Odjíždí a my si jdeme umýt ruce do hospody.Dostáváme panáka za kuráž. Naše další kroky vedou do lékárny - chirurgická desinfekce rukou a kartáček. Nikdy nevíte.
Jdeme mlčky domů, já přemýšlím o tom, kolikrát jsem již využila znalosti z letních táborů Červeného kříže a přítel se mě ptá, jestli bych ho nenaučila základy první pomoci. Teď už chápe, proč mám v diáři napsanou krevní skupinu, alergie na léky a kontaktní osobu. A v kapse má dvoje "Aidsky".Dáme si je do auta a domů. Člověk nikdy neví.
