To, co již měsíce pozoruji u odpůrců české veřejnoprávní televize, může vytvořit odraz fenoménu, který se rozšiřuje po celém prostoru střední - postkomunistické Evropy, fenoménu, který osobně nazývám „objektivizace demokracie.“
Jedná se o relativizací veškerých hodnot, na kterých je demokracie postavena, ponížení demokracie do role služky, která povyšuje extremistické názory do role legitimního názorového proudu.
Zaslepená Jana Bobošíková na svém twitterovém účtu obviňuje Piráty, že upírají druhým svobodu slova s poukazem na koordinátora volební kampaně v Ústeckém kraji, který prý zorganizoval petici proti veřejnému vystoupení skupiny Ortel - skupiny, která je všeobecně považována za extremistickou s neonacistickými sklony. Okamurovi voliči brečí, že jim sociální sítě mažou jejich příspěvky, ve kterých jen vyjádřili svůj „názor“ (názor, že jiná skupina občanů by měla umřít). Část Čechů věří alibistickým tvrzením do sebe zahleděného Zemana o tom, že Maďarsku nikdo nemá co říkat, jakou demokracii má vyznávat. Heslo dne: objektivistické vyvažování. Každý výrok musí být řádně vyvážen. Nikdo nemá právo říct, že demokracie má nad totalitními režimy navrch, ostatně to by přece bylo nedemokratické, že? Ortel má právo tvořit texty, o čem chce. Okamurovci jen legitimně vyjadřují svůj světonázor, Zeman rozumně poukazuje na to, že západní státy arogantně povyšují svou „praxi“ do role té jediné správné demokracie. … Jak snadné je najít líbivou interpretaci pro jakýkoliv blábol. To, s čím máme co do činění, je totiž vyprazdňování demokracie. Stav, kdy neexistují žádné hodnoty, ideový základ Ústavy je potírán (ostatně co není psáno, není dáno, že?), demokracie se zužuje na jediný faktor: svobodné volby. Tedy absence zásadní manipulace s hlasy voličů (manipulace s voliči samotnými je ovšem jiný příběh). Všechno ostatní – pluralita a tolerance odlišných názorů, ochrana menšin, zodpovědná vláda nebo nezávislé soudnictví, je „nadstavba.“
Zeman má pravdu, jedna demokracie neexistuje. Ze všech možných typů, má ale ten výše popsaný, k totalitě nejblíž. Demokracie není jenom o svobodných volbách, je o myšlenkách, zásadních hodnotách a zdravém rozumu. Její součástí je systém brzd a rovnovah, sytém sofistikovaných navzájem propojených faktorů, které mají sloužit jako pojistka před případnou snahou diktátora uzurpovat si moc. A co vznikne, když tyto pojistky zaniknou? Ne, nemusí nutně vzniknout diktatura, stále to může jakž takž odpovídat demokracii. Je to ale demokracie, která je bezprizorní, snadno napadnutelná. Je závislá na vůli svých vůdců. A i když může na první pohled nějakou dobu ještě ze setrvačnosti fungovat, dlouhodobě je neudržitelná. Je to jako jet na kole s píchnutou gumou, 100 metrů na takovém kole možná ujedete, 10 kilometrů pravděpodobně ne. A stejně jako nebudete argumentovat tím, že na kole s ucházející gumou se dá bez problému jezdit, neboť chápete, že stometrová jízda nic o ničem nesvědčí, stejně tak je poněkud krátkozraké tvrdit, že demokracie v Česku funguje. Za pár chvil totiž možná dojdeme k tomu momentu, kdy kolo naší demokracie zasyčí a duše splaskne – a zatímco s opravdovým kolem nejhůř dojdete domů pěšky a duši vyměníte, poškození demokracie bývá nevratné, z historie víme, že mnohdy minimálně na desítky let.
Pokud se tomuto stavu chceme vyhnout, je třeba aby se do naší demokracie vrátily hodnoty a zdravý rozum. Ano, Ortel má právo tvořit své texty o čem chce, slova démonizující určitou část obyvatel se ale v demokracii nemůžou setkat s legitimizující podporou - ostatně nikdo skupině nezakazuje svobodně tvořit, platí to ale obousměrně. Stejně jako Ortel má právo na svou svobodu slova (byť osobně jejich tvorbu považuji za - slovy Zemana - odpornou), má ve svobodné společnosti kdokoliv právo vypisovat petici odsuzující xenofobii této skupiny. Podobně u Okamury. Ano, každý má právo na svobodu slova, ta ale slepě nepokrývá jakýkoliv výrok, stejně jako – a to již v minulosti potvrdil český Ústavní soud, svoboda slova negarantuje možnost šířit lživé myšlenky a jednoznačné dezinformace. A konečně ano, demokracie není jen jedna a západní státy možná skutečně někdy přistupují k postkomunistickým státům východní Evropy s mírným despektem v přesvědčení, že oni jsou na tom lépe, zaměříme-li se ale na ekonomické výsledky, mzdy, míru korupce, kvalitu vzdělání nebo všeobecnou spokojenost s úrovní života, i 30 let po pádu totalitních režimů ve východní části Evropy nás západní státy ve většině disciplín předčí. Není to důvod k smutku nebo frustraci, je to důvod k tomu, abychom s pokorou, ale zároveň zdravým sebevědomím vstupovali do mezinárodního prostoru. Ne jako ohnutý služebník a la prezidentův mluvčí, nýbrž jako vyspělá země, která nemá problém přijmout třeba i kritické názory svých, z hlediska demokracie, služebně starších západoevropských kolegů.
Na závěr zmiňuji, že návrat k hodnotám a základním myšlenkám demokracie není jednoduchý a nutně příjemný. Je až s podivem, jak dětinsky někteří Češi uvažují i teď před volbami - „dám hlas straně “XY,“ ta vyhmátne korupci a všechno bude fajn.“ Jenže tak to bohužel nefunguje. Naši demokracii jedna strana nespasí, nedbaje na to, zda ji vede bývalý policista, hasič nebo třeba zoolog. Demokracie spočívá v myslích nás všech – v tom, že se všichni řídíme určitými hodnotami, které jsou pro nás nepřekročitelné. Do té doby budeme stále jen tou bezprizorní skomírající demokracií vedenou rusofilem, která jen čeká, než si ji chapadlo orbánovské nedemokracie natrvalo přitáhne k sobě.
