Kdo je Jiří Ovčáček aneb zachraňte někdo toho chudáka!

Zatímco Miloš Zeman už svým přístupem k jinak respektováníhodné funkci prezidenta překvapit nemůže – vulgárnost se stala takřka příznakem pro úřad české hlavy státu, bizarnost výroků jeho mluvčího nepřestává udivovat.

Paradoxně však o životě současného mluvčího prezidenta v době, kdy ještě nefungoval jako megafon Miloše Zemana, příliš nevíme.

Postava Jiřího Ovčáčka se v Česku stala známou krátce po uvedení Zemana do funkce. Jeho nejtypičtějším komunikačním kanálem (slovo „kanál“ zde může být považováno za dvojznačné) se stal Twitter. Mimozemšťan neznalý místních poměrů by si naši hlavu státu pravděpodobně představil jako neomylného vůdce, jemuž nejde o nic jiného než o blahobyt občanů a rozvoj země. Přesně tak je totiž prezident v příspěvcích mluvčího vylíčen. Někdo by mohl namítat, že mluvčí jen dělá svou práci. Problémem je, že Ovčáčkovy „hlody“ nápadně připomínají budování kultu osobnosti, tak, jak jej známe z cizích totalitních režimů i z vlastní minulosti.

Bohužel se nejedná o náhodnou podobnost, Jiří Ovčáček skutečně působil jako redaktor komunistických Haló novin. Údajně se jednalo o velice horlivého redaktora jehož fascinace komunismem vedla ke vzniku stovek článků zmíněného plátku. Ovšem i další z výčtu jeho kariérních postů budí spíše údiv a zděšení – „redaktor“ Blesku, Práva, „tiskový mluvčí“ Jiřího Paroubka a mnohé další úkazy. Jeho častá fluktuace může být do jisté míry odrazem vlastní nekompetentnosti. Maturitu složil na soukromém ekologickém gymnáziu, kde přestoupil z pražského Arcibiskupského gymnázia. Následná studia na Karlově univerzitě samozřejmě nedokončil, asi měl už tehdy „lepší job.“ Ostatně tento „životopis“ si může každý najít na Wikipedii. Za normálních okolností bych zrovna Wikipedii za důvěryhodný zdroj informací nepovažoval, všechny informace jsou však (bohužel) poctivě ozdrojované.

Přiznám se, že Ovčáčka jsem přeceňoval. Měl jsem za to, že ve skutečnosti ví, co je Miloš Zeman zač a svou hloupost jen hraje. Až nedělní pořad 168 hodin mi otevřel oči. Cílem jedné z reportáží bylo dopátrat se pravdy v souvislosti s nechvalným „čínským dopisem“ zesnulému senátorovi Kuberovi. Autorce reportáže se podařilo zastihnout doma hradního kancléře Vratislava Mynáře, který měl v kauze sehrát klíčovou roli, cestou zpátky pak, údajně náhodou, narazila i na prezidentova mluvčího. Zatímco Mynářovu reakci můžeme popsat slovy typická „arogance moci“ -  odpovídal jen stroze „nevím,“ „už jsem se k tomu vyjádřil“ a další prázdné fráze, reakce mluvčího byla mnohem žoviálnější a živější. Snaha odradit novinářku od dotazování se nevydařila. Přešel tedy do verbálního útoku a zvýšil hlas. „Však si to natočte, ať vaši diváci vidí, co je Česká televize zač,“ vykřikoval a působil přitom jako šikanované dítě, které sebralo všechnu odvahu a postavilo se svým šikanátorům. Jeho přiléhavá bundička a batůžek na zádech dojem jen zesilovali. „Hele kluci, nechte mě být,“ mohl by dodat. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, že tiskový mluvčí nepředstírá roli oběti, on se tak skutečně cítí. Není to směšně, přijde mi to spíše děsivé. Co za hrůzy musel Ovčáček prožít, že se z něj stala tahle zfanatizovaná kreatura. A jak se vůbec takový člověk mohl dostat na pozici mluvčího prezidenta. I když, právě jeho názorová „flexibilita“ bude pravděpodobně tím, co ho činí pro svého zaměstnavatele nepostradatelným.

Svůj příspěvek bych rád zakončil jakýmsi apelem. Každému mentálně zaostalému dítěti by měla být poskytnuta pomoc, proto nezapomínejme ani na Jiřího Ovčáčka. Nechme mu prostor na písečku „ať si vyhraje,“ ale žádat jej o vyjádření nebo komentář a čekat přitom smysluplnou odpověď je především chybou tazatele. Pětileté dítě byste přece taky nežádali o politické vyjádření.