Když jsem včera četl reakci prezidenta, že zabývat se zpronevěrou dvou milionů korun bývalou ministryní financí je projevem malosti člověka, chtělo se mi skoro brečet. Podle prezidenta navíc byla vynikající ministryní financí.
Jak se mohlo stát, že na politiky už nemáme skoro žádná kritéria či morální nároky? Odpovím si sám. Je za tím mimo jiné jednoduchá psychologická manipulace, politikové (zejména prezident nebo bývalý premiér) v nás probouzejí ty nejprimitivnější pudy a důmyslně využívají nedokonalosti lidského myšlení.
Zemanův včerejší výrok a další podobné příspěvky totiž dlouhodobě vysílají jistý signál, který bych přeložil jako „buďte rádi, že to tady jakž takž funguje, že si politici občas něco nakradou, ale zároveň čas od času udělají taky něco smysluplného“. Podobný narativ pak nepochybně vede k úpadku politické kultury (vztahu mezi voliči a politiky a nároky voličů na ně) a stále se snižující hranici toho, co politikům u voličů ještě projde. Zároveň u občanů akcentují určitý cynismus, pocit, že snaha potrestat provinilou ministryni je odrazem jakési politické malosti a nevyzrálosti. Politik vlastně využívá toho, že skoro každý člověk, minimálně podvědomě, vnímá svou vlastní nedokonalost. „Každý přece občas udělá chybu, ale jen arogantní a namyšlený člověk se bude snažit využít chybu druhých k vlastnímu prospěchu“. Češi sice ve srovnání s jinými národy vynikají oblibou černého humoru, přímostí a určitým cynismem, zároveň ale - ať už kvůli totalitní minulosti, technologickým zaostáváním za sousedním Rakouskem či Německem, nebo právě nízkou úrovní politického diskurzu, nepatříme mezi nejsebevědomější národy. Skoro každý v sobě máme to zrnko nejistoty. Když se Schillerové aféra převede do primitivního vzorce „ministryně udělala chybu = vládní poslanci ji kvůli tomu chtějí zničit,“ není tak těžké ztotožnit se s bývalou ministryní a začít s ní skoro sympatizovat.
Politikové, jenž marně vyzývají Schillerovou k vyvození odpovědnosti jsou touto optikou rámováni jako lačnící bestie, které ostřelováním ubohé ministryně zastiňují své vlastní chyby a selhání. Tímto způsobem tak politik nejenže odpoutá pozornost od svých chyb, zároveň si kolem sebe vytvoří neprostupnou hradbu loajálních voličů, kteří za něj bojují. Nepotřebuje žádné advokáty, těmi jsou totiž loajální voliči sami. V tomto směru je přesnou ilustrací potyčka několika odpůrců Andreje Babiše s věrnými voliči hnutí ANO v létě 2021 v Průhonicích přímo před stanem s bývalým premiérem. Když několik přítomných označilo Babiše za zloděje, kterému jde jen o vlastní prospěch, rychle se zaktivizovala skupina místních seniorů, která se za jednoho z nejbohatších lidí v Česku rázně postavila, nebo spíše před něj - jako by snad chránili božského spasitele. Ten silný premiér, co se za nás bude rvát, tak nemusel nic říkat, bránit se, vysvětlovat, vše za něj udělali voliči.
Jak to bude s kauzou „Schillerové Pí Árko za dva mega“ pokračovat dál? Nijak. Hnutí ANO již několik let aktivně tlačí hranici politické kultury stále hlouběji, respektive hledá nové dno. Marketingoví experti hnutí si tak dobře uvědomují, že při správně nastavené komunikaci, toto není aféra, která by zlomila, ať Schillerovou, tak „protikorupční“ hnutí ANO. Schillerová svou bezprecedentně drzou a urážlivou reakcí („Byla jsem tvář Ministerstva financí“. /„Audit byl na politickou objednávku“.) ujistí věrné voliče, že toto je opět jeden z řady dalších útoků na supertransparentní-mesiášské hnutí, u většiny lidí pak bagatelizování, rozmlžování a relativizování zpronevěry dvou milionů povede k rezignaci na jakoukoliv reakci.
Ve světě neustálé manipulace a vypouštění polopravd či přímo lží je třeba si udržovat čistou hlavu. A s čistou hlavou vidíme, že Schillerová si prostě neoddiskutovatelně přivlastnila dva miliony korun daňových poplatníků k vlastní propagaci. Fotky ministryně s pávem, prasaty nebo na elektrokole mezi romantickými vinicemi totiž opravdu není „vysvětlování složité matérie Ministerstva financí“. Pokud nechceme, aby se podobné rozkrádání veřejných prostředků stalo standardem, je třeba na tuto kauzu nezapomenout a nenechat se ošálit strojenými úsměvy jedné přihlouplé účetní z Brna. Ano, určitě není jediná (nejenom v ANO), kdo si takto přilepšil, ale argumentace typu "však kradou i ostatní, tak co to teď řešit" je přesně ta smrtící relativizace, na kterou ANO sází. Pokud vidíme, že si bývalá ministryně financí ukradla dva miliony pro vlastní prospěch, pak rozhodně nemohla být dobrou ministryní a zaslouží si - minimálně - veřejné zneuznání (ve vyspělém státě ideálně vězení). Přes to prostě nejede vlak.
