Horký letní den, zlatá a jasně modrá, sluneční paprsky se prodírají každou skulinkou a kreslí zlaté cestičky ve stínech. Na zápraží vesnického stavení se ve slunečním žáru rozvaluje černá kočka.
Stařenka v bílém šátku a modré květované zástěře se pomalu šourá s kbelíkem přes dvůr. Oteklá kolena bolí, ale dnes už má hotovo, zbývá jen večer zavřít drůbež, mezitím bude odpočívat. Na stole v kuchyni vedle načaté křížovky čeká hrnek s chladnoucí meltou, ještě těm chudinkám králíkům dát pít. Stařenka uprostřed dvora na chvíli odloží těžký kbelík. Mohla by trochu odlít, aby ulevila svým namáhaným kloubům, ale kam? Bezradně se rozhlédne kolem, stojí na sluncem spáleném trávníku, nikde v blízkosti rostlinka nebo nádoba, kde by byla voda k užitku. Byl by to hřích, v takovém suchu jen tak zbůhdarma lít vodu na zem.
„Ach, jak jsem ničemná, příště si musím napumpovat jenom půlku“, ulevila si stařenka nahlas plačtivým hlasem.
Konečně se dobelhá i s kbelíkem ke kotcům ve stínu stodoly. Vzduch tu je těžký a horký stejně jako uprostřed dvora. Zvířata ožila, žena postupně otvírá kotce a do kamenných krmítek odměřuje porce vody. Poslední dva kotce v dolní řadě. Otočí dřevěným obrtlíkem a ztrouchnivělé dřevo jí zůstává v ruce.
Stará žena si povzdechne a pomyslí si: „Další úkol pro Jeníka, až o víkendu přijede. Chudák, pokaždé se tu dře, celý víkend se nezastaví a stejně se tady všechno rozpadá. Neměla bych se té drůbeže a králíků přece jen zbavit, jak mě mladí pořád přesvědčují?“
Stará žena provizorně zajistí dvířka a pomalu narovnává ztuhlou páteř. Najednou se jí zle zatočí hlava, mžitky před očima, pád, náraz a pak už nevnímá nic.
„Kde to jsem?“ podařilo se jí zaskřehotat vyschlým hrdlem. Zašmátrala rukou kolem sebe a ucítila mezi prsty prach a piliny. Otevřela oči a pohlédla na černočernou oblohu, posetou světýlky hvězd. Pak ucítila drsný dotek na tváři.
„Vlnko!“ vypravila ze sebe třaslavým hlasem. Kočka jí seděla u hlavy, lízala si tlapku a občas šťouchla čumákem do tváře své paní.
No tak, vstaň člověče, dávno máš být v té měkké a příjemné věci, kde se mi s tebou tak hezky odpočívá.
Ležící se zkusila podepřít na loktech. Při pokusu o pohyb to v kyčli ostře zabolelo a stařenka opět ztratila vědomí.
Probudila se s pocitem tíhy na hrudi. Obličej jí spalovalo nenasytné slunce, zbytek těla naštěstí zůstal ve stínu stodoly. Hluboký nádech a s prsou jí seskočila černá kočka. Opatrně položila ženě k hlavě mrtvou myš.
Člověče, přinesla jsem ti jídlo, vidím, že dnes nebudeš lovit, najez se!
Vlnka si lehla po stařenčině boku a začala příst. Babička se pokusila dostat ze slunečního žáru, ale bolest a slabost jí v pohybu zabránily. Odevzdaně nechala marných pokusů a ze všech sil zavolala: „Halóó, kde jste kdo?“
Z úst vyšel jen slabý, roztřesený, skřípavý zvuk, hrdlo měla vyschlé a uvědomila si, jak obrovskou má žízeň. V kbelíku musela zůstat ještě trocha vody! Zkusila zvednout hlavu. Stálo ji to spoustu sil, a než znovu omdlela, zahlédla před sebou převržený kýbl.
První, co pocítila, když opět otevřela oči, byla spalující bolest obličeje. Slunce na ni už nesvítilo, ale obličej pálil jako sežehnutý ohněm. Ucítila zápach rozkládající se myší mrtvolky. A strašlivou žízeň. „To je konec!“ uvědomila si. „Dneska je pondělí, ne, úterý. Kolik je to dní do soboty? V sobotu přijede Jeník... kolik dní?“
Vedle spící Vlnka zvedla hlavu a začala ženě olizovat předloktí.
No tak, člověče, co je s tebou? Jídlo zůstalo. Jídlo je důležité. Je ti zle?
Slunce se opět sklánělo k západu. Stařenka ležela napůl v bezvědomí. Její mělký dech těžkl. Kočka nervózně posedávala v její blízkosti.
Najednou zvíře vyskočilo, proběhlo stodolou, protáhlo se brankou do sadu, pár skoků kolem plotu, skulinkou mezi plaňkami na louku nad sadem k asi sto metrů vzdálenému lesíku. Kočka se vplížila do lesa, proběhla křovím, prokličkovala mezi buky a ocitla se na druhé straně kopce, před sebou louky svažující se k zahradám v údolíčku.
Na louce stojí traktor s valníkem, asi čtyřicetiletý muž v umaštěném slamáku nakládá vidlemi shrabané seno.
Ještě poslední kupka a pak si dá doma vychlazenou dvanáctku.
Vlnka číhá v trávě na kraji lesa a její oči fixují pohyb na louce. Muž popojede k poslední kupce. Najednou se mu něco měkkého otře o lýtko. Muž sebou trhne, uvidí černou kočku, jak se mu lísá k noze a znechuceně si odplivne: „Fuj, to sem se lek! Jedeš, potvoro!“ Třepne nohou a zvíře odstrčí.
„Mniááu!“ zanadává Vlnka.
Cizí člověče, můj člověk tě potřebuje! Hned! Teď! Pojď!
Vlnka poodběhne a otočí se. Muž se odvrátí a hodlá pokračovat v práci. Vlnka chvíli nehybně pozoruje mužův nezájem. Pak znovu přiběhne až k němu, opře tlapky o mužovo lýtko a jen zlehka, zlehoučka vytasí drápky.
„Áááuvajs, co děláš, ty rarachu,“ ožene se po ní muž vidlemi.
Malá šelma hbitě uhne a naježí se.
„Mniááu, mniáááu!“ hlasitě projeví nespokojenost.
Cizí člověče! Hned! Pojď! Nerozumíš? Můj člověk je v nebezpečí!
„Snad nemá vzteklinu,“ napadne muže.
Začne prohlížet lýtko, jestli na něm nezůstaly šrámy od kočičích drápků. Pak se zkoumavě podívá na zvíře, které se posadilo opodál, mimo akční rádius vidlí.
Kočka se nezdá být zdivočelá, vypadá čistě a nakrmeně. Když muž naváže se zvířetem oční kontakt, kočka poodběhne několik metrů, posadí se a čeká. Pak pomalu přejde blíž, Podívá se muži naléhavě přímo do očí, zamňouká, opět poodběhne a čeká.
„Vskutku překvapivé chování u kočky....“ pomyslí si muž.
Odloží vidle a pomalu nakročí ke zvířeti. Ve stejném okamžiku kočka opět hbitě poodběhne, posadí se a občas naléhavě mňoukne. Muž nakrčí čelo a pozorněji na zvíře upře zrak.
„Není to nakonec kočka staré Tomešky z chalupy za kopcem? Kdo tu má jinak ještě černou kočku? Aby se tak Tomešce něco...“, muž nedokončí myšlenku a rázně vykročí do kopce směrem ke zvířeti. Kočka ho střídavě předbíhá a střídavě čeká, jako by ho pobízela k většímu spěchu.
Údolím se nese ozvěnou zmnožené úpěnlivé kvílení sirény sanitního vozu, v houstnoucím šeru se míhají pablesky modrého majáku.
Než nasedne do svého auta, Jan Tomeš se naposledy rozhlédne po dvoře a pozorným zrakem hospodáře zachytí záhadný zelený pohled Vlnky, která vědoucně nakukuje z patra seníku.
