Když člověk dostane něco zadarmo, neváží si toho. Začne to brát jako samozřejmost. Pokud mu je takový dar odejmut, bere to jako křivdu. Jinak to nebude ani s lidmi, kteří nyní natahují dlaně pro pomoc v Evropě.
Kam se člověk podívá, všude se diskutují běženci. Je vidět, že po dlouhé době je to otázka, která opravdu hýbe celou Evropskou společností. Tím spíš mě zaráží, že pořád nemáme žádné smysluplné řešení.
Bojím se, klidně to přiznám. A kdo se nebojí, je neskonale naivní nebo úplně hloupý. Myslím, že se bojí i politici, kteří do světa hlásají, jak jsme povinni poskytnout pomoc v podobě evropského standardu všem potřebným. Nezávidím jim, protože ti se bojí dvojnásob, jednak určitě je tu obyčejný lidský strach z nevítaných změn, ale ještě i strach z vlastní politické odpovědnosti, ze ztráty přízně voličů a z možnosti být obviněn z politické nekorektnosti.
Ale co mě začíná trápit nejvíc je, že se v naší společnosti vytváří dva nesmiřitelné tábory - zavilí odpůrci přijímání uprchlíků vyhraňující se někdy až morbidními způsoby a humanističtí propagátoři bezpodmínečného přijímání uprchlíků, kteří se odvolávají na svatá lidská práva.
Nebudu soudit první skupinu, je jasné, že s takovými lidmi bych asi nenašla společnou řeč. Děsí mě ale i sebedestruktivní počiny Německa, které jsou vodou na mlýn druhé, extrémně humanistické skupiny. Myslíte si, že je humánní podporovat uprchlíky v jejich představách o bezpracném blahobytu, který je čeká, pokud se dostanou do vysněného Německa? Myslíte, že je možné, aby realita odpovídala jejich představám? Uvědomujete si, že lidi, kteří přežili několik měsíců ve válečné zóně, mají pokřivené vnímání reality a nervy takzvaně na pochodu? Co asi udělají, až zjistí, že jejich očekávání nejsou naplněna a zklamání a frustrace budou poslední kapkou do jejich poháru hořkosti? Co bude, když tento pohár přeteče na evropském území? Kdo asi vyjde vítězně ze střetu dvou realit – humanisticky smýšlející zhýčkaný Evropan, nebo válkou zocelený a na drsnou realitu zvyklý imigrant?
Pomáhat jim musíme, ale je krajně nehumánní slibovat jim ráj na zemi, blahobyt bez práce a jejich vlastního přičinění. Viděla jsem na internetu amatérské záběry, kdy migranti, zadržení v Maďarsku, házeli potravinovou pomoc maďarských složek do kolejiště, pravděpodobně na protest proti rozhodnutí úřadů o jejich zadržení na území Maďarska. Copak tak se chová člověk, kterému jde o záchranu života? Já osobně bych v takové situaci byla ráda, že jsem v bezpečí a dostanu najíst a napít.
Myslím si, že pomoc nemá být zadarmo. Psala jsem o tom před časem článek na svých stránkách ve vztahu k pomoci rozvojovým zemím. http://emvistyle.cz/domains/emvistyle.cz/pomoc-nema-byt-zadarmo/
Podle mého názoru je to i řešení pomoci ve vztahu k uprchlíkům, něco za něco. Život vám zachráníme, ale lepší podmínky si budete muset zasloužit. Takže tábor v první bezpečné zemi, kam se uprchlíci z válkou postižených zemí dostanou, zabezpečit základní životní potřeby, finanční a personální podpora EU takto zatížených zemí, a kdo chce dál, musí prokázat, že Evropě bude nějak k užitku. Vždyť tak to dělá každý zaměstnavatel – vybírá si z uchazečů ty, kteří jeho firmě přinesou největší prospěch - a nikdo se nad tím nepozastavuje. Kdyby to dělal jinak, tak je každému jasné, že páchá pomalou ekonomickou sebevraždu. Nikdo nebude do firmy přijímat zaměstnance, kteří mu nic nepřinesou. EU by se měla začít chovat, jako ekonomicky smýšlející subjekt a netrpět pocity viny, že se uprchlíci mají hůř, než ti, kteří jsou v Evropě doma.
Svět není spravedlivé místo a je potřeba se s tím smířit, nikdy se všichni nebudeme mít stejně dobře.
Ilustrační obrázek ze zdroje: http://www.nazeleno.cz/technologie-1/biopaliva/biopaliva-posel-ekologie-nebo-hladomoru.aspx
