Plaidoyer pro Evropskou (kon)federaci

             V dnešním blogu poruším zásady, které jsem si pro psaní blogu dal. Že budu psát o věcech, které se týkají medicíny a lékařské etiky a nebudu pokud možno osobní.

             Dnes chci psát o tom, o čem píší ti nejčtenější blogeři. O Evropě. Musím se přiznat, že stejně jako ostatním, i mě dělá starosti. To je, co se týče tématu.

             Teď to osobní. Tady jsem ani dřív tak důsledný nebyl a o něčem jsem už psal dříve. Omlouvám se pravidelným čtenářům.

             Maturoval jsem v roce 1989. Do té doby jsem žil v atmosféře, kterou jsem považoval sice za nedýchatelnou, ale o které jsem si myslel, že nikdy neskončí. Nemyslel jsem si to ani 17. 11. 1989, když jsem se večer vracel z imatrikulace na lékařské fakultě. Do té doby jsme si říkali, co jsme si mysleli, ale jen doma. Poslouchali jsme Hlas Ameriky, BBC, Svobodou Evropu, ale i stanici Hvězda. Za to, abych úplně nezblbnul, jsem vděčný především svému otci, který se mnou vedl sáhodlouhé hovory. Ty, zpětně nahlíženo, byly pro mě stěžejní. Ostatní se nabalovalo na to, co do mě zasel můj otec. Jemu vděčím za vše, kým nyní jsem. Vždycky mu za to budu děkovat. Spolu jsme snili o cestě do Velké Británie, která pro nás byla tehdy nepředstavitelně daleko. Hltali jsme zprávy těch, kdo projeli Rakouskem nebo tehdejší Německou spolkovou republikou.

            Pak přišel onen 17. listopad 1989. Sám jsem to prožíval s velkou nadějí, že se bude moci cestovat a říkat, co si člověk myslí, a že se ze školy nebude vyhazovat za nesprávné názory. Učil jsem se jazyky, jak jen to šlo. O ruštině jsem tehdy nechtěl ani slyšet, tak jsem se učil francouzsky a anglicky. A cestoval jsem, jak mi to tehdejší možnosti dovolily. V roce 1995 jsem začal pracovat, v roce 1996 jsem začal studovat teologickou fakultu. Něco, o čem nemohlo být před rokem ´89 ani řeči. Mohl jsem číst, co jsem chtěl. V té době jsem hodně pracoval a studoval. Cestoval taky, ale spíš méně než na lékařské fakultě. Už nebylo tolik času. Pak přišel rok 1999, pak 2004, konečně v Evropě, říkal jsem si aspoň já.

            Jazyky jsem začal studovat ještě víc. Nesmírně mě těšilo to, že rozumím nápisům na ulicích, kterým jsem dřív nerozuměl, že mohu sledovat cizí zprávy a hlavně číst cizí knihy. Sleduji německou televizi (českou televizi jsme po vypnutí analogu už nezprovozňovali), německé rádio, CNN nebo BBC a ptám se pod dojmem renesance myšlenky národních států, jestli jsem tedy Němec, Američan nebo Brit? Mými oblíbenými skladateli jsou Bach a Mahler. Jsem proto Němec nebo Rakušan? Filozofové a teologové, kteří mě inspirovali, nejsou Češi (kromě jednoho, nynějšího jezuity). Mým školitelem v doktorátu z teologie byl Němec. Myslím vůbec česky? Během studia na lékařské fakultě jsem byl na stáži v v Dijonu. Miluji francouzskou gotiku, víno a sýry. Jsem proto Francouz? Strávil jsem rok ve Vídni. Jsem proto Rakušan? Pobyl jsem pár dní v Ugandě. Mám se těšit z toho, že by ze mě mohl být Uganďan? A když jsem se vracel z Ugandy a byli jsme nad Evropou, říkal jsem si, že jsem konečně doma

            Veselejší lidi jsem nepotkal jinde než v Münsteru a v Niederrheinu. Češi jsou proti nim studení suchaři. Když jsem byl ve Vídni, cítil jsem se tam jako v mém vlastním městě, tady jsem doma, říkal jsem si. Konflikt? Absolutně žádný.

            V Polsku a Maďarsku jsem byl mnohokrát. Na Ukrajině jsem si říkal, proč se vytahujeme? Opravdu můžeme mít pocit nějakého výrazného rozdílu?

            Hovory nebo četba o národní suverenitě ve mně vždy vyvolává veselí. Stačí mi dvě slova: církev a univerzita. V církvi je úplně jedno, jaké jste národnosti. To jsem poprvé zažil v roce 1991, během putování z Lourdes ve Francii do Loyoly ve Španělsku. Mladí lidé z celé Evropy. Klíčové bylo domluvit se a pak to, jaký jste člověk. Jinak nic. Univerzita? Už to slovo vylučuje měřítko národnosti. Prostě nikoho nezajímá, jestli jste Rakušan, Němec, Čech nebo kdo. Je to úplně jedno.

            Možná, že nejsem Čech. Neskáču. A kdo neskáče, není Čech.

            Proto nechápu, když se mluví o národní suverenitě. Mě je úplně jedno, jestli budu volit do Bruselu, nebo kamkoliv jinam někoho, kdo nebude Čechem. Národnost není zárukou toho, že zrovna Čech bude rozumět tomu, co znamená Evropa. Nevadí mi, jestli mě bude v Evropském parlamentu zastupovat Španěl nebo Němec. Není to pro mě vůbec důležité.

            Mluví se o rozpadu eurozóny. Ptám se, proč tam ještě nejsme?! Ne, nejsem tak hloupý, abych neviděl všechny ty problémy. Asi by bylo vstřícné nést problémy těch, kteří je mají, i když je nasekali oni sami. Příště je můžeme mít my, i za vedení pana profesora. Mluví se o vystoupení Řecka z EU. A než jsem článek dopsal, dostala se do problémů Itálie.  A co Portugalsko, Španělsko? Víme, jak je na tom Francie? Včera na CNN naznačovali, že i Rakousko má problémy. Právě na ORF sleduji, jak velmi jsou jednotlivé spolkové země Rakouska zadluženy, nejvíce Niederösterreich.

            Evropa je celek a jen jako celek může existovat. Rozdíly, nyní tak zdůrazňované nejsou klíčové, protože nejsou nosné. Jaké národnosti člověk je, vnímám jako naprosto podružné. Klíčové je, kým je konkrétní člověk a jestli dokáže vycházet z toho, co je společné. Proto jsem pro další prohloubení evropské integrace, směřující ke (kon)federaci.