V České republice není snad v bioetice profláklejšího tématu než eutanazie. Je to, kromě interrupcí, snad jediné téma, o kterém se u nás píše. V Lidových novinách se objevil další zajímavý příspěvek do této diskuze 8. dubna 2011 (Karolína Kubíková: Eutanazie v Belgii? Příliš „papírování“, Lidové noviny, 8. dubna 2011, str. 9). Bylo to v době právě začínající vládní krize a tak blog musel počkat. Den před tím, než článek v lidovkách vyšel, jsem o eutanazii přednášel studentům. Když jsem pak na jejich doporučení páteční lidovky otevřel, našel jsem tam další skutečně zajímavý příspěvek o praxi eutanazie v Belgii.
Mě samotného ten článek zaujal tím, že ukazuje, jak se praxe eutanazie v Belgii posunula za devět let od doby, co zde vstoupil v platnost zákon o eutanazii. Přijetí ani zde není jednoznačné, jsou i v Belgii lidé, kteří eutanazii odmítají, těm je v článku věnováno několik posledních řádek. To sice také o čemsi svědčí, ale to teď nechci hodnotit.
Nebudu samozřejmě představovat celý obsah článku, tady nechávám na každém, aby si jej přečetl, přece však shrnu jeho hlavní body.
Podle mnoha Belgičanů, i podle mnohých odborníků, je jejich zákonná procedura příliš složitá. Veřejnost není dostatečně informována, zákon o eutanazii se nevžil mezi lékaři, ani mezi jejich pacienty, kteří pak nevědí jak službu (ano, přesně toto slovo zaznívá v článku) využít. V Belgii je podáno cca 24.000 žádostí. Procedura je však tak složitá, že mnoho Belgičanů zákon obchází a hledá lékaře, který by jim s „odchodem z tohoto světa pomohl bez složitých procedur“. Žádost musí posoudit komise, která je složena ze čtyř profesorů medicíny, čtyř právníků a čtyř osob, které jsou v přímém a každodenním kontaktu s nemocným. Celý proces však považuje mnoho žadatelů za příliš složitý. Z toho pak vyrůstá obava, že je mnoho lidí, kteří jsou v tak složité situaci bezmocní a nemají sílu žádost podat. Je jim pak právo podstoupit eutanazii upřeno nebo pak obcházejí zákon, aby mohli svobodně rozhodnout o svém životě. Aby se usnadnilo lékařům vykonání eutanazie, připravila jim firma Multipharma jako státní zakázku jakýsi kufřík, v ceně cca 60 €, který obsahuje k vykonání eutanazie vše potřebné. Tolik stručně k obsahu.
Samozřejmě, že je v článku také mnoho nepřesností. Především chybí zmínka o to, co pojem eutanazie v tomto článku znamená. Může tak dojít k mnoha významným obsahovým posunům. Rozumím-li textu článku dobře, pak je zde eutanazií vnímáno aktivní zabití člověka na jeho vlastní žádost někým jiným. Toto jednání se pak obecně označuje jako aktivní eutanazie. To jsme ale nyní v terminologické diskuzi. Dalším bodem je to, že eutanazie není v Nizozemsku přísně vzato legalizována. Jen se při splnění kritérií ustupuje od potrestání. To rozdíl je. Autorka také nepřesně uvedla název jednoho z léků obsahu tohoto kufříku. Nejedná se o „Nercuron“, ale „Norcuron“. Lék nezpůsobuje stažení svalstva, jak se píše v článku, ale jeho uvolnění, relaxaci. Používá se v celkové anestezii při operacích. V praxi eutanazie se používá proto, že uvolní dýchací svalstvo a tak ho vyřadí z funkce. Člověk prostě přestane dýchat. Necítí to, před tím je uspán thiopentalem sodným. Nejsem však kritik článku a tak se nebudu o dalších věcech zmiňovat, jen jsem to nemohl jako lékař přejít, prostě mi to nedalo.
Musím se přiznat, že mě na belgické situaci překvapily dva momenty. Jednak to, jak dalece situace v používání eutanazie v Belgii postoupila, tedy že se běžně provozuje, a že se obchází zákonem daná procedura. Tím druhým momentem je tendence uvolňovat legislativu a praxi eutanazie. Někteří přímluvci eutanazie v Belgii volají po uvolnění eutanazie i pro ty, kteří jsou mladší osmnácti let a také pro všechny ostatní, bez ohledu na to, jestli nemocní vůbec jsou.
To, co mě při tom napadlo, bylo, že jsem se ptal, jestli je toto skutečně ta svoboda, o které zastánci eutanazie tvrdí, že právě eutanazie je jejím výrazem.
Na mysl mi nepřišlo nic banálnějšího než „nejtěžší chlapská nemoc“ a to je rýma. To je tak těžká nemoc, že se ukazuje i v reklamách. Člověk si má pak kupovat různé kapky, aby se této kruté nemoci zbavil. Když máme rýmu, jsme my muži (tedy já, abych negeneralizoval), do značné míry vyřazeni z provozu. Kromě „toho, co nám teče z nosu“, jsme často paralyzováni ještě celkovými příznaky virového onemocnění, jako jsou bolesti kloubů, svalů, prostě se mnohdy ani nepohneme z místa. V této situaci se rozhodně cítíme méně svobodni než v době, kdy jsme plni sil a můžeme sportovat nebo intelektuálně pracovat.
Jak se asi cítí nejčastější žadatelé o eutanazii v Belgii? Podle článku to jsou ženy starší 65 let, v 93 % případů se jedná o pacienty s rakovinovým onemocněním. Myslíme si skutečně, že je jejich žádost o eutanazii opravdu svobodná? Neseděly by raději tyto dámy, které jistě v životě mnoho zajímavého prožily, se svými přítelkyněmi u kávy nebo u skleničky vína? Je tedy eutanazie výrazem svobody nebo k ní sáhneme pod tíhou své nemoci? Nemoc lidskou svobodu vždy omezuje. To je běžná zkušenost pacientů i lékařů. Proč by jinak nemocní chodili k lékaři?
Dalším výrazným omezením svobody je zde podle mého názoru ekonomický tlak. Mnoho z žadatelů argumentuje tím, že nechtějí být „přítěží“. Není situace, když už dost neprodukuji, kdy si na sebe nevydělám, kdy se nevyplatím ani ostatním ani sobě dalším tlakem, který svobodu omezuje? A je pak eutanazie na základě této motivace skutečně rozhodnutím svobodného člověka? Mně to připomíná spíš situaci rozbitého stroje, který se prostě už nevyplatí opravovat, tak se vyřadí z provozu. Je to nejlevnější. To asi taky nebude svoboda.
Pak mě zarazilo to, jak levná záležitost je pořídit si onen kufřík, který má být nástrojem vyjádření naší svobody. Jeho cena je, podle článku 60 €, podle webových zdrojů je asi o 10 € dražší, ale to není tak důležité. Pokud by motivem odchodu ze světa měl být pouze ekonomický kalkul, pak je cena kufříku cenou lidského života. Přináším-li víc než 60 €, vyplatím se jiným i sobě a měl bych žít. Pokud méně, už jsem zde být neměl, protože za mě bude muset někdo dorovnat rozdíl mého přínosu společnosti k ceně kufříku. Co si však mají myslet všichni nemocní, postižení, invalidé, kteří z pohledu ekonomie společnosti už dávno nic nepřinášejí? Už zde být neměli? Nejsou tak vystaveni tlaku zdůvodňovat svoji existenci? A je toto skutečně ta svoboda, kterou má eutanazie přinášet?
Dalším tématem, které diskuzi o eutanazii doplňuje, které ale není v článku zmíněno, je zabití ze soucitu. To však předpokládá posouzení kvality života druhého člověka někým dalším. To, co vnímáme, jsou spíše naše emoce než prožívání života druhým člověkem. Uvědomujeme si však, kolik je v takovém rozhodování spíše svévole než svobody?
Jistě, že kolem konce života nebo v těžké nemoci, postižení je mnoho utrpení. Jsem si toho vědom a ani v nejmenších bych si nedovolil je banalizovat.
Eutanazii zde však vnímám jako omezení svobody. Je dalším tlakem, který na již tak ztrápené lidi doléhá. V civilizované zemi, která respektuje svobodu člověka tak nemá co dělat.
